Informace pro slovenské čtenáře

Vážení zákazníci ze Slovenska,
jsme potěšeni, že jste projevili zájem o naše služby. Při objednávání zboží prosím zadejte ve způsobu dopravy i platby „Zásilka na Slovensko”.
My zjistíme hmotnost objednaných knih, vypočítáme přesné poštovné a obratem Vám o tom zašleme e-mailem zprávu. Vy se potom rozhodnete, zda je pro Vás výše poštovného přijatelná a o knihy máte stále zájem, a napíšete nám o tom. Po tomto potvrzovacím e-mailu Vám zásilku neprodleně odešleme.

Velice nás mrzí, že poštovné na Slovensko je vyšší než poštovné v Čechách. Pokud se tím nenecháte odradit, vynasnažíme se, abyste byli s našimi službami spokojeni.
Zboží, které máme na skladě, odesíláme obratem. Pokud momentálně na skladě není, jeho dodání se protáhne zhruba na dva týdny. O této skutečnosti bychom Vás neprodleně informovali.

Výše poštovného a možnosti dodání:

1. Dobírka
ceník: zásilky do 0,25 kg - 194 Kč, do 0,5 kg - 238 Kč, do 1 kg - 250 Kč, do 2 kg - 255 Kč, do 3 kg - 260 Kč, každý další kg +5 Kč

Pošta automaticky přepočítává částku tak, že Vy platíte na Slovensku v eurech, takže si nemusíte dělat starosti s výměnou peněz.
POZOR! Kromě dobírkové částky vybírá Slovenská pošta ještě další poplatek 4 eura za zrealizování platby, o to se Vaše náklady zvyšují.

2. Platba předem na účet
ceník: zásilky do 0,25 kg - 184 Kč, do 0,5 kg - 228 Kč, do 1 kg - 240 Kč, do 2 kg - 245 Kč, do 3 kg - 250 Kč, každý další kg +5 Kč

___________________________________________________________________________________________________________________

Naše tipy:
- platba předem na účet je výhodnější
- pokud se domluvíte s dalšími zájemci, můžete se o poštovné podělit
- pokud občas jezdíte do Čech nebo Vaši známí z Čech na Slovensko, můžeme knihy zaslat na adresu Vašich známých v Čechách, u kterých si je pak můžete vyzvednout

Některé tituly, které vydalo naše nakladatelství, je možné zakoupit i na Slovensku:
internetový obchod Gorila
nakladatelství Abies

Přejeme Vám příjemné nakupování,
Vaše nakladatelství Stehlík

Žahúři v Jindřichově Hradci – Sabina Langerová

...Nekalá konkurence

Kuchynářům se ale do vaření pletli i měšťané, kteří začali vařit pro příchozí pod branami města. Jednou se zrodila veliká mrzutost: kuchynáři si stěžovali u rychtáře, že Martin Tobiáš, mýtný v Rybniční bráně a s ním měšťané Daniel Strejček a Tomáš Mikl pečou pro cestující husy a kachny! Kuchynáři žádali, aby drůbež byla zkonfiskována, ale napadení se bránili, že drůbež pečou již léta, a nikomu to dosud nevadilo.

„K nějakému výdělečku jejich jsme mlčeli, ale oni v poslední době v bráně schválně způsobí nějaký nepořádek, aby lidé museli čekat a tudíž brát jídlo od nich. Pečou všechno, nic na daních z toho neplatí a pomalu vydělávají víc než my!“ křičeli kuchynáři. A protože křičeli hodně hlasitě, radnice jim dala za pravdu a nechala na všechny městské brány pověsit nápis, zakazující jakékoliv pokoutní vaření: „NEOPOVAŽUJTE SE KROMĚ SVÝCH POVINNOSTÍ NĚJAKÝM VYVAŘOVÁNÍM POCESTNÝ LID OBTĚŽOVATI!“

Celé město se tím bavilo a rozezleným měšťanům, kteří zrovna nakoupili od husáka a kachnáře takovou pěknou drůbež, se kdekdo posmíval a nejden drzý učedník, když šel kolem brány (a že jako naschvál tam každý měl cestu), nezapomněl zakejhat. Samozřejmě, že zachráněné husy a kachny v nedalekém kotci hromadně odpovídaly. Zřejmě to byl nějaký smolný čas, protože panna Voršila, která bydlela v sousedství Rybniční brány, přiběhla na oba již tak pronásledované měšťany s velikým křikem, že se jí ztratil její milovaný kocour. Voršila byla už notně odkvetlá slečna a kocourek byl její jediný společník. Vzala si chudák do hlavy, že její kocour skončil patrně na pekáči právě u nich. Kolem plačící a lamentující Voršily se seběhlo množství lidí; mysleli nejprve, že se stalo velké neštěstí, pak někdo zamňoukal (určitě ten uličník od ševců, učedník Mates) a všichni se začali smát. Věc se brzy roznesla po celém městě a u brány se mňoukalo ostošest.

Jeden z vtipálků, krčmář Havel řečený Plynderle sledoval tahanice v městské bráně a celý týden se jim smál a s ním celá hospoda, které se říkalo U Plynderlíčka. Když mu jednou bába pučálnice, která obchodovala s hrachem, prodala pytel pěkného hrášku, dostal nápad pojmenovat jídlo z luštěnin na posměch oběma kuchynářům. Jídla „kočičí tanec“ a „kočičí svatba“ se brzo rozšířila po jindřichohradeckých hostincích a kdo chtěl kuchynáře pořádně dopálit, jídla před nimi vychvaloval až do nebes, i když nebyl zrovna ctitelem luštěnin.

Kočičí tanec

250 g čočky, 150 g krupek, sůl, majoránka, 80 g sádla nebo škvarků, 1 cibule.

Čočku namočíme a uvaříme v nesolené vodě. Zvlášť uvaříme ve větším množství slané vody přebrané a namočené kroupy. Uvařenou čočku scedíme, smícháme se scezenými kroupami, přidáme majoránku, sůl a promícháme s rozpuštěným sádlem a škvarkami. Na talíři je dobré je polít osmaženou cibulkou. ...

Sharpova rota - Bernard Cornwell

...Sharpe slyšel první úder odbíjení celé hodiny a pak už nic. Úder ještě dozníval, když z ochozu hradby vylétla zápalná koule, opsala ve tmě oblouk, za nímž sršel chvost jisker, a spadla do příkopu. Byl to první blesk bouře a následovaly další. Zápalné koule se valily dolů a příkop, ravelin a průlom s drobnými postavami zoufalců náhle ozářila záplava světla proudícího shora a její plameny zapalovaly dřevěné bariéry. Přesto zoufalci pokračovali vzhůru příkrým svahem suti a kamenných bloků s napřaženými bodáky, od jejichž čepelí se odrážela zář ohňů.

A za nimi se hnaly s bojovým řevem bataliony. Ticho skončilo. Žebříky skřípaly přes hranu kontreskarpy do příkopu a vojáci po nich sjížděli, jiní házeli dolů vaky se senem a skákali na ně a všichni se v horečnatém chvatu snažili co nejdřív překonat příkop a pustit se do svahu suti průlomů. Řvali a postrkovali se vpřed, i když v tu chvíli se už průlomy v bastionech Santa Maria a Trinidad valily dolů první rtuťovité jazyky plamenů.

A pak explodovaly miny. Ne jedna nebo dvě, ale tuny prachových náloží umístěných v příkopu a ve spodních částech svahů suti. Vybuchovaly a zabíjely. V jediném okamžiku zoufalce srazily, rozthaly a v krvavé hrůze smetly dolů. Všichni do jednoho byli mrtví, zatímco první bataliony, které postupovaly za nimi, vrhly tlakové vlny výbuchů a létající kameny zpátky.

Prastarý les - Chris Maser

... 1000

Kromě několika zbytků na stráních obrácených na sever zimní sníh již roztál a horské louky nad spáleništěm překypují červencovými květinami, které se houpají a pokyvují v jemném vánku. Naducané mraky pomalu plují po temně modré obloze a jejich stíny je následují. Stíny kloužou po kopcích nahoru a dolů, rostou a zmenšují se, spojují se a rozpadají, aby se znovu spojily v novém tvaru. Stíny jen odrážejí mraky, které jsou zas jen odrazem stále se měnícího vesmíru.

Téhož roku, kdy norský mořeplavec Leif Ericson na východním pobřeží Severní Ameriky objevil Vinland a raný středověk v Evropě se nachýlil ke konci, leží v čerstvé trávě uprostřed lučních květin nad spáleništěm mladík. Mladík, jehož dávní předci kdysi v temném dávnověku překročili Beringovu šíji mezi Sibiří a Aljaškou, líně leží a pluje s mraky, dokud jeho zrak neupoutá malá tmavá tečka na velké modré ploše.

Polední slunce mladíka zahřívá a on se dívá, jak tečka lehce proplouvá kaňony mezi mraky a kolem hor. V mysli se vypraví k té tečce, k velkému orlovi skalnímu letícímu na proudech teplého vzduchu, který vystoupal od země na oblohu, do nekonečna a svobody prostoru nemajícího začátek ani konec.

Vznáší se velkému ptáku po boku. Splývá s orlem, se vzduchem, teplem, mraky, sluncem, s Duchem, který je jednotou všech věcí, je Duchem a Duch je jím.

Kniha ale zároveň přináší soudobé poznatky o fungování obrovsky složitého organizmu, který známe pod jménem les:

Křečíci dlouhoocasí jsou první hlodavci, kteří prozkoumávají spálenou krajinu: Jsou od přírody zvídaví a často vystupují z ochranných krytů. Zda jsou tyto činy projevem statečnosti či bláznovství, zůstává otázkou. Nicméně někteří se těmito výlety krátí své již tak nedlouhé životy, když se stanou kořistí sovy či jiného dravce.

Chuť křečíka dlouhoocasého znovu objevovat spálenou krajinu jak pomáhá, tak i škodí budoucímu lesu. Křečíci mají rádi semena douglasky a snědí všechny, která najdou, ale nikdy nenajdou všechna. A ne všechna semena spadnou najednou. Takže zatímco křečíci prozkoumávají zemi a hledají semínkový oběd, a to zvláště podél ochranného převisu zuhelnatělých padlých stromů, čas od času se na své cestě zastaví a zanechají za sebou hromádku výkalů. A právě těmito výkaly, aniž by to věděli, pomáhají připravit půdu pro další les.

Křečíci dlouhoocasí jsou od přírody ohledně jídelníčku velmi konzervativní. Jednou z jejich oblíbených pochoutek jsou podzemní hlízy hub zvaných lanýže. Během dní a týdnů po požáru myši hledají pod zemí vyschlé lanýže a i ty blízko vlhkého ztrouchnivělého dřeva, které jsou ještě čerstvé. Myši mají skvělý čich a poznávají lanýže podle specifické vůně, kterou každý druh v dospělosti vydává.

Když křečík lanýž najde, sní ho dost nedbale a naočkuje přitom okolní půdu sporami houby tím, že upouští kousky lanýže, na němž jsou spory přichyceny. Snědená část lanýže projde žaludkem, kde je hmota houby strávena, a tenkým střevem, kde jsou absorbovány živiny, až do váčku nazývaného cecum, což je vlastně slepé střevo, kde se výtrusy koncentrují, skladují a mísí. ...

Chrám plný květů - Antonín Líman

Do stmívání

nad mořem bílý záblesk -

výkřik divoké kachny

(Macuo Bašó)

Motýl lehounce

mává křídly -

o čem asi sní?

(Kaga Čijoni)

V zenovém chrámu

padají jehličky z pinií

měsíc bez bohů

(Nozawa Bončó)

V záři pochodní

stéká po tváři kormorána

voda z řeky

(Takakuwa Rankó)

Zabil jsem mravence

a moje tři děti

se na to dívaly

(Kató Šúson)

Plešatý jako koleno

bůžek Hótei se pořád

jen chechtá

(Taneda Santóka)

Co mi báby povídaly - Eva Marie Zitková

Dokázala se soustředit na modlitby, i když slyšela střelbu, hluk a rány. Ztratila pojem o čase, jako se jí to často stávalo, když žila v klášterních zdech. Mluvila ke svému Bohu a prosby prokládala latinskými verši, které znala z klášterních knih. Teprve když ucítila kouř, zvedla se a chvíli si třela otlačená kolena.

Sešla znova na okraj lesa a vydala se dál mezi ploty zahrad, až ji zastavila shrbená žena s dítětem na zádech, která šla proti ní.

„Dál už nechoďte,“ řekla jí místo pozdravení, „hřbitov kolem Václava i kvartýry Mansfeldových mušketýrů napadlo vojsko, zle se tam potýkají a všechno ve městě hoří.“

Za ženou se táhlo ještě několik malých dětí a stařena s nůší na zádech.

Pak už nastala vřava, ze které nebylo úniku. Nejprve zoufalý křik dětí i žen, kopyta koní, záblesky šavlí, chumel lidských těl tlačených plašícími se koňmi, zápach ohně a teplé lidské krve.

Alžběta ucítila pronikavou bolest v zádech a pomalu klesla tváří do prachu cesty.

Probrala se nesnesitelným žárem, a když zvedla hlavu, viděla, že leží na hromadě těl, kterou pomalu začínají spalovat plameny. Stodola i stavení na druhé straně cesty hořelo a černý dým dusil i oslepoval. Alžběta se pokusila zvednout, ale bolest v zádech ji přemohla a nedovolila jí se postavit. Plazila se dál od hrozného žáru i od rozsekaných těl. Konečně cítila pod sebou trávu a stín stromu. Nějaké ruce ji uchopily pod pažemi a vlekly ji dál po zahradě, přes louku až na kraj lesa, kde bylo těch paží víc, a nesly ji do houští, dál od hořícího města, dál od uherských kyrysarů, kteří měli dovoleno se vypořádat s nepřátelským městem a brát všechno, co mělo jakou cenu.

Posádka vojáků, která měla bránit město, se dávno stáhla za zdi hřbitova a bránila se až do posledního muže, bez naděje na pomoc velké stavovské armády, která je opustila pro chystanou bitvu u Záblatí.
Poslední myšlenkou Alžběty, než znovu ztratila vědomí, bylo, kde asi je teď bratr Johannes, a jestli
se mu podaří ji najít. …

O čertovi - Pavel Čech
… Za chvíli Tradamila, a byla to právě ona, která Florimóna zachránila, vešla do dveří. Když uviděla, že se čert, kterého už dva dny léčila medovým čajem, z horeček probudil, nalila mu na talíř rybí polévku a usmála se na něj. Byl to úsměv úplně jiný než všechny ty, co Florimón z Pekla znal. Nebyl zlostný, potměšilý, ani jízlivý. Nejprve ho ani nenapadlo, že by z postele vylezl, naopak se ještě víc přikryl, až mu koukaly zpod peřiny jen rohy. Ale za chvíli se k němu donesla ta krásná vůně a on neodolal. Vstal tedy a ještě celý zesláblý se připlížil ke stolu a potom okusil to nejlepší jídlo, které měl kdy na jazyku. A když snědl polévku, dostal ještě kapra a několik kousků cukroví. To bylo něco jiného, než polévky ze sazí a chleba s uhlím, na které byl zvyklý z Pekla. Když se Tradamila na chvíli nekoukala, nacpal si Florimón kapsy cukrovím a ukryl se zase pod peřinou. …

VYŠLO NEDÁVNO:

MÍSENÍ KRVE – Ivo Stehlík
Ivo Stehlík dlouho váhal, než odhalil své nitro prostřednictvím básní - a nyní tak učinil ve své první básnické sbírce Mísení krve. Do veršů vetkal své prožitky a hlubokou člověčinu. Sbírka je vyjímečná i tím, že je první knihou, kterou svými kresbami doprovodil známý sochař Ivan Záleský.
Naše cena: 206 Kč

_______________________________________________________________________________________________________________________________________________________

VÝBĚR Z NOVINEK:

Knižní občasník 3 (leden 2013)

Vážení přátelé, Nový rok je za námi, za oknem se sypou tuny sněhu, auta váznou na neprojetých silnicích a já pilně týrám klávesy počítače. Dobré knihy nepřestaly vycházet a tak vám několik z nich mohu opět představit.

Steven Jay Schneider a kolektiv: 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete
Kniha, v jejímž názvu je jasný odkaz na Tisíc a jednu noc princezny Šeherezády je velice obsáhlým dílem, byť samozřejmě bychom si dokázali představit v seznamu některé filmy, které tam nejsou a jiné bychom třebas vyřadili. Ale vcelku si myslím, že je to reprezentativní průřez všemi žánry filmové tvorby od animovaného filmu přes westerny, horrory, komedie, kriminálky, hudební i životopisné filmy. U každého filmu jsou základní faktografické údaje (režie, produkce, herci, ceny atd.) a recenze a většinou alespoň jeden snímek. Najdeme tu jasné klasiky (Modrý anděl, Zlaté opojení, Silnice, Hrozny hněvu, Andrej Rublev, Markéta Lazarová, aj.), stejně tak i filmy z roku 2011 (Válečný kůň, Muži, kteří nenávidí ženy, Strom života, aj.). Když jsem si knihu prolistoval, zjistil jsem, že z obsáhlého seznamu jsem viděl jen asi 200 filmů, takže mám co dohánět.
Kniha je vázaná, formátu 22x17 cm, má 960 stran a za 749 Kč si ji můžete koupit zde (Kosmas.cz)

Chan-šan: Básně z Ledové hory
Už ve třetím vydání vycházejí básně legendárního čínského básníka a poustevníka, který žil v 8. století za dynastie Tchang. Chan-šan se stal velkou inspirací pro japonský zen i pro americké beatniky. Byl líčen jako žebrák, který žil na Ledové hoře, svoje básně psal na kameny, listy nebo kmeny bambusu. Tu a tam scházel do kláštera, kde jako podomek pracoval podobný týpek jménem Š´-te, který také psal básně. Oba byli dosti nekonformní a často je místní mniši ztloukli, protože do jejich představy o slušném žití nezapadali. Nicméně, někteří lidé tehdy navštěvovali Ledovou horu a stihli postupně opsat asi 300 Chan-šanových básní, než je zničily živly. Jeho básně prověřil nejnelítostnější kritik čas a ony obstály. Kniha je brožovaná, formátu 17x12 cm, má 198 stran a je nádherně ilustrovaná černobílými reprodukcemi tradičních tušových maleb. Za 232 Kč si ji můžete koupit zde.

Václav Šplíchal, Marie Otavová, Stanislav Cukor: Zlaté listy řemesel č. 5 (Řezbáři, sochaři, stavitelé)
V pátém svazku věnovaném tentokrát hlavně řezbářství se seznámíme s odbornou školou na zpracování dřeva v Králíkách v Orlických horách. Projdeme celou historií školy od jejího vzniku v roce 1873 až po její konec v roce 1946, seznámíme se s pracemi jejích žáků i odborným programem. Druhé zásadní téma je představení žamberské umělecké rodiny Rousových, kterou založil řezbář František Rous, v jehož stopách šlo jeho pět synů: Alois Rous, stavitel a architekt, František Rous jr., sochař a specialista na jezdecké sochy, Josef Rous, řezbář a pozlacovač, Augustin Rous, sochař a štukatér a Karel Rous, sochař. V krátkých článcích je představeno žamberské řezbářské sympózium a úspěchy mladých žamberských truhlářů. Publikace má bohatý obrazový doprovod, sešitový formát A4, 40 stran a za 72 Kč si ji můžete koupit zde.

Peter Boxal a kolektiv: 1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete
Stejně jako i u 1001 filmů bych si dokázal představit knihy, které v tomto rozsáhlém výboru nejsou zařazeny a po mém soudu by tam měly být, a jiné, které tam jsou a já bych je tam nedal. Ale vcelku je to velmi reprezentativní dílo, které dalo velký prostor i knihám, které nejsou prověřené časem. Jenom název je poněkud zavádějící. Správně by to mělo být 1001 románů. Nejstarším dílem zahrnutým do výběru je Kniha tisíce a jedné noci (kolem roku 850), nejnovějším Dětská knížka A. S. Byattové (2009). Kromě opravdové klasiky, o které se učí žáčci škol (Tři mušketýři, Evžen Oněgin, Nadějné vyhlídky, Stařec a moře, 1984, Pán prstenů aj.), tu najdeme i zástupce „pokleslých“ žánrů (Casino Royale: James Bond – agent 007, Hluboký spánek nebo Tarzan z rodu Opů). Ač nakladatel a celoživotní fanatický čtenář se musím přiznat, že jsem nepřečetl ani stovku knih z daného výběru. Nu, není všem dnům konec. Kniha je vázaná, formátu 22x17 cm, má 960 stran a za 620 Kč si ji můžete koupit zde (www.livro.cz)

Bret Stephenson: Co dělá z chlapců muže (Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti)
Co vlastně dělá z chlapců muže? A kdo je to muž? Žijeme v době, kdy jsou tyhle otázky možná naléhavější, než to bylo v dobách minulých. To, co se po celou dlouhou dobu fungování tradičních kmenových uskupení dělo organizovaně a cíleně, dnes prakticky neznáme. Přechodové rituály, které by pomáhaly našim synům, aby se z nich stali plnohodnotní a ve společnosti respektovaní muži se svými právy a povinnostmi dnes neexistují. Každý z nás chceme, aby naši synové nebo kluci z okolí dokázali úspěšně „zabít draka“ a přehoupli se tak do plného mužství, které v dnešní době tolik chybí. Bret Stephenson, americký psycholog, který má více než dvacetiletou zkušenost s prací s rizikovou mládeží hledal po celém světě, a zejména v původních lovecko-sběračských společenstvích, inspiraci pro nalezení nových přechodových rituálů, přijatelných pro dnešní kluky a jejich otce. Myslím si, že výsledek stojí za to a že se kniha může stát velkou inspirací pro všechny, kdo vychovávají kluky, ať už to jsou tátové, dědečkové, strýcové nebo učitelé, pěstouni či vedoucí kroužků a skautských oddílů. Kniha je vázaná, formátu A5, má 350 stran a za 358 Kč si ji můžete koupit zde

Jako obvykle jsou úryvky z uvedených knih v příloze a já Vám děkuji za pozornost.
Váš Ivo Stehlík

ÚRYVKY Z UVEDENÝCH KNIH

L. David Mech: Arktický vlk (Deset let se smečkou)

... Jak jsme tak šli, uviděli jsme v dálce smečku stěhovat se z jednoho doupěte do druhého. Kráčeli ve vzdálenosti asi 200 metrů. Byl to úchvatný pohled na řadu sedmi dospělých a šesti štěnat mířící tundrou ke svému novému bydlišti! Vsadím se, že vlčata urazila dvakrát tak dlouhou vzdálenost než dospělí, protože skotačila a cestou přelezla kdejakou vyvýšeninu.

Najednou si nás dospělí všimli, opustili vlčata a přiběhli k nám asi na třicet metrů. Zjevně se nebáli; fotograf žasl. Asi po dvaceti minutách se vlci vrátili k mláďatům a pokračovali ve své pouti k novému doupěti. Byla to dlouhá hromada balvanů protkaná vespod jeskyněmi. Nemohli jsme se dočkat fotografování štěňat, ale protože bylo slunné odpoledne a my měli před sebou mnoho hodin příznivého světla, rozhodli jsme se nic neuspěchat. Počkali jsme asi tři hodiny, a teprve poté jsme se vydali k novému doupěti.

Když jsme se přiblížili, vlky nebylo vidět. Opatrně jsme šli dál. Ke svému velkému překvapení jsme asi 25 metrů před sebou spatřili velkou chlupatou hromádku podřimujících štěňat, stejné barvy, jakou měla sypká půda kolem nich – ale žádné dospělé. Nyní jsme už s konečnou platností věděli, že nás smečka přijala. Byli jsme vlkům lhostejní do té míry, že nechali vlčata před doupětem bez jediného dospělého strážce, přestože věděli, že jsme poblíž.

Máma a Alfa samec, Špindíra, Osamělý lovec, Tmavý hřbet, Levé rameno, Střapáč, Šedý hřbet a Bělinka o ničem z toho nevěděli. Vedli svůj život, honili zajíce, lovili pižmoně, vychovávali svá štěňata a když měli volno, prostě jen tak polehávali na pahorcích v tundře. Před stovkami, možná tisíci let to jejich předkové na tomtéž místě dělali právě tak a v doupěti stíněném prastarým útesem odchovali nesčetné generace mláďat.

Mezitím my lidé soudíme tato zvířata podle našich vlastních měřítek. Jsou špatná, protože zabíjejí. Jsou hodná, protože si vybírají jen staré, mladé, nemocné a slabé kusy. Vybírají si partnera na celý život a to je činí lepšími. Když však zabijí a snědí příslušníka vlastního druhu, jsou rázem nejhorší na světě.

Avšak tam nahoře ve vysokoarktickém pásmu, ve svém vlastním světě, kde lidská měřítka neplatí, nás tato vlčí smečka může naučit uvažovat jinak. Já s ní žil po celých deset let, měl jsem tu mimořádnou čest dobře poznat její členy a doufám, že mohu pomoci ostatním lidem spatřit vlka v celé jeho kráse: jako mimořádně vyjímečný druh, který se dokázal dokonale přizpůsobit svému drsnému životnímu prostředí a zaslouží si naše bezvýhradné přijetí a pochopení. ...

Zuzana Hutňanová: Třetí svíce

Divoká křídla

Tvá krev je hořká voda

bratře

když zavíráš svůj hněv

jak těsné obydlí

Nohy jsou přibité

a vzteky tancují v krku

Vysoko

milostný verš nad námi přelétá

Je to měsíc – sova stříbrná

Mává divokými křídly

na anděla

A dole voda

Pod ní hadi

s laskavýma očima

Bývají noci

kdy se o nich zdá

kdy se rozum zpozdívá

kdy jedno tělo

dvěma srdci tluče

Železné hory

Smaragdová pole

Sivosivá šeď

laskána po hladké kůře

Buky

Siena a vydechnutá modř

jen plují

Zelená země česká

na paletě

Ještěrčí hřbety

jeden za druhým

přitisknuté k obzoru

Uslyšíš

sladkou záři v alejích

a dřevěná slova křížů

Pavel Bače, Ivo Stehlík: Zpěv křídel

... Před mnoha a mnoha lety, to ještě lidé na zemi nežili, náčelník Nebeských duchů měl už dost svého domova v Hořejším světě. Byla tam totiž pořád hrozná zima. Vyřízl kamenem do oblohy díru a tou všechen sníh a led shodil dolů. Vytvořil tak obrovský val, který sahal od země k nebi. Dnes mu říkáme Mount Shasta.

Pak si Nebeský duch vzal vycházkovou hůl, přešel z mraku na vrchol hory a sestupoval dolů.

Asi tak v půli cesty do údolí se začal tu a tam prsty dotýkat svahu. Kam sáhl, vyrostl strom. Pod jeho kroky tál sníh a voda tekla dolů a vznikaly řeky.

Potom Nebeský duch rozlámal špičku své obrovské hole a třísky hodil do řek. Větší třísky se proměnily v bobry a vydry, menší v ryby. Posbíral spadlé listy ze stromů, rozfoukal je a tak stvořil ptáky.

Legenda národa Modoků

Modlitba ptačí

Tys, Pane, sílu svěřil křídlům ptačím,

Do letu milost dal, do srdce něžný vzlet;

Jak lehce odlétám, tak věrně vždy se vracím,

Když podaří se mi zlé zimy přetrpět.

Má hnízda věnčí domy, kterým nesou štěstí,

Má pírka ztracená utěsní každý kout;

Roztínám křídly vzduch jako šípy z lidské pěsti,

Jak vymrštěný květ, jenž stačil vykřiknout.

Nad kolébkami bdím a střežím hrobů řady;

Nesnáším plazení, svobodně chci mít rád;

A žhoucí Svatý Duch, jenž holubem byl tady,

Mě v nebi, v hnízdě jasu, přijme jedenkrát.

Robert de Montesquiou-Fezensac

Znám jeden strom, který mívá chvíle slávy. Je to olše – samotář. Stojí na břehu řeky a je každý rok ledovou dřenicí rozbíjena hluboko do červeného dřeva. Přesto z jara vyvěsí nejhustší bohatství jehněd. Potom, až do opadání listí, je jenom černou olší.

Jakmile však ledy uzavřou řeku, tehdy strom zazpívá.

Připluje obláček čížků, oblétne korunu a zapadne do ní. Od té chvíle jenom zpívá a zvoní nejjemnějšími zvonečky. Na čistý led se sypou rudohnědé šupinky šištiček. Je to, jako by čížkové osvobozovali stříbrný zpěv, aby byl co nejčistší.

Černá olše zvoní a zvoní...

To je její chvíle slávy a lidé to nevědí, protože se to děje uprostřed zimního ticha a černá olše je jenom starý, ledy rozbitý strom.

Stanislav Vodička

Pavlína Brzáková: Ze mě (Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška)

...Měli jsme posledních deset minut, když vyšel ze křoví nejstarší stříbrňák, Number 1, Big One. Dvacet osm let, dvě stě padesát kilo. A zase to bylo tak, jak mi bylo sděleno v noci. Ten hlavní bude dělat drahoty, ale nakonec přijde. A vyšel rovnou na mýtinu. Když jsou gorily v křoví, špatně se fotí. Je tam málo světla, sice je vidíš, ale na záběrech je to dost tmavé. Úctyhodný Number 1 vyšel na světlo...Mířil k nám. Průvodce řekl: „Sit down!“ A my si pokorně sedli. Number 1 si našel nějaké křoví, vytrhl ho ze země, sedl si a začal ho pojídat. Průvodce se zasmál a povídá nám: „Vy můžete vstát! Sedni si, jsem řekl jemu...“

Nejstarší stříbrňák mi vehnal slzy do očí. Předtím bylo všechno krásné a neuvěřitelné, chodily tam gorily s mláďaty, bylo to jímavé...Ale najednou tu stál někdo, z koho čišela obrovská síla a zároveň velká jemnost. Big One se pohyboval s neskutečnou grácií, vládl nenapodobitelnou jemností pohybů, vyzařoval z něj hluboký vnitřní klid. Uchopil listy, utrhl je ze stonku, projel je mezi zuby, jako by vysrkl ústřici. Zkušeně pracoval rukou jako mistr tai-či. Zčistajasna jsem si uvědomil, co člověk málokdy chápe: on není šéfem smečky jen proto, že je nejsilnější. On je šéfem také proto, že je nejjemnější. Vyzařuje ušlechtilost, je králem, faraonem posvěceným shůry. Při pohledu na něj jsem se sotva mohl ubránit dojmu, že ten chlapík má skutečně nějaké propojení s kosmem. Ztělesňuje záhadnou entitu, pradávný opuštěný kosmický výsadek.

Stane se, že o sebe zavadíme pohledem. Průvodci nabádají nedívat se do očí, protože je to výzva. Ale občas některá gorila do očí pohlédne. Tiše leží a najednou zjistím, že na mě zírá. Tak na ni také zírám, v hlavě se mi při tom honí spousta vjemů. Chtěl jsem s nimi komunikovat, ale nešlo to plně, pořád se kolem něco dělo: někdo fotil, někdo přecházel, nebyl klid. Byl bych rád, kdybychom si jenom sedli v tichosti na zem a počkali, až co udělají gorily. Jenže my byli aktivnější. Jsme prostě takoví nenechaví. Podruhé bychom se možná chovali jinak.

Byli jsme zasaženi. Ptali jsme se průvodce: „Jaké to je, když je vidíš denně? Neomrzí se ti to?“ Odpověděl, že se to neomrzí nikdy, protože pokaždé je to jiné, nové.

Ten nejstarší stříbrňák se mi od té doby zjevuje. Už několikrát mi připomněl, abych o něm mluvil na jevišti. Zjevil se mi před představením, a já o Africe vůbec mluvit nechtěl. Během představení tu byl zas! Podivné je, že dojem z našeho setkání se časem zesiluje, zatímco by měl logicky spíš slábnout...

...Ze srdce cítím, že gorily jsou strážci určitého typu energie, který je pro život na Zemi nezbytný. Patrně jsou spojeny s nějakým hvězdným systémem. Určitou energii z tohoto systému stahují a přinášejí na naši planetu. Takový byl a zůstává můj vjem. ...

Howard Zinn: Dějiny lidu Spojených států amerických

... Nedílnou součástí života na plnatáži zřejmě byl strach ze vzpoury. V roce 1736 napsal bohatý virginský otrokář jménem William Byrd:

Máme již nejméně deset tisíc mužů, oněch potomků Chámových, schopných nosit zbraň a tento počet den ze dne roste nově narozenými či přivezenými. A pokud povstane muž beznadějného osudu, mohl by s podporou větší než měl Catilina rozpoutat válku otroků... a naplnit řeky naše až po břehy krví.

Byl to vskutku spletitý a účinný systém, který si majitelé otroků vytvořili, aby si zachovali dostatek pracovní síly a udrželi dosavadní způsob života. Byl to systém zároveň důmyslný i krutý a využíval veškerých prostředků, jež společenské řády uplatňují k tomu, aby moc a bohatství zůstalo tam, kde bylo. Takto to vyjádřil Kenneth Stampp:

Moudrý pán nebral vážně domněnky, že černoši jsou od přírody otroci. Věděl svoje. Věděl, že černochy právě přivezené z Afriky je třeba zlomit a porobit, že každou další generaci je nutno přepečlivě cepovat. S nevolníky, kteří se zřídkakdy podvolili dobrovolně, to nebylo nic jednoduchého. Nacvíc se jen vzácně poddali úplně. Ve většině případů byl nutný neustálý dozor – přinejmenším až do doby, kdy stáří odsoudilo otroka do stavu bezmoci.

Byl to systém založený na represi psychické i tělesné. Otroci se učili disciplíně, byla jim neustále vštěpována představa o jejich podřadném postavení, aby „věděli, kam patří“, aby černou barvu kůže chápali jako znamení podřízenosti, aby je naplňovala moc jejich pánů posvátnou hrůzou, aby své zájmy přizpůsobovali zájmům svých majitelů a tím zcela potlačili své vlastní potřeby. Dosahovalo se toho těžkou prací, rozdělováním rodin, konejšivým působením náboženství (což někdy vedlo k „velkým neplechám“, jak to nazval jeden otrokář), zanášení nesvárů mezi otroky tím, že se dělili na otroky pracující na poli a poněkud priviligovanější otroky domácí, a konečně mocí zákonnou i bezprostřední pravomocí dozorce sáhnout k bičování, pálení, mrzačení i usmrcení. Trhání na kusy bylo ve Virginii uzákoněno v roce 1705. V Marylandu byl v roce 1723 přijat zákon povolující odřezávat uši černochům, kteří udeřili bělocha, a u zvlášť závažných zločinů se měli otroci pověsit a jejich těla rozčtvrtit a vystavit. ...

Zuzana Vittvarová a kolektiv: Osudová kaňka (Příběhy dcer politických vězňů Československa)

... Otcova praxe se úspěšně rozrůstala nejen pro jeho odbornost, ale i obětavost. Bylo zcela běžné, že pozdě večer nebo v noci zazvonil telefon, tatínek se oblékl a jel. Někdy léčil i hospodáře, pamatuji si celý život, jak mi říkal, abych nikdy nesoudila lidi podle titulu, ale podle toho, jaký je to člověk. Stávalo se, že mě brával s sebou na návštěvy, kde léčil koně, krávy, králíky, psy, prostě všechna domácí zvířata. To byla pro mě odměna! Lidé ho měli rádi, radili se s ním v dobách, kdy vznikala jednotná zemědělská družstva. Otec byl samozřejmě proti, a to byl zřejmě začátek jeho sledování. Později jeden z bodů obžaloby v rozsudku zněl: od roku 1954 do r. 1957 na různých místech rozšiřoval štvavé a lidovědemokratickému zřízení nepřátelské zprávy zahraničního rozhlasu Svobodná Evropa tím, že nepravdivý obsah těchto zpráv přenášel na jiné osoby.

Zprávy Svobodné Evropy jsme skutečně poslouchali a vzpomínám si, jak jednou v zimě maminka ráno objevila stopy ve sněhu pod oknem, kde jsme měli rádio.

Pro otce přijeli v červnu 1958 čtyři pánové v autě, pro mě obdoba gestapa, jak jsem to do té doby viděla ve filmech. Mamince se jeden z nich představil s tím, že otec jede na výlet a bude do večera doma. Když se nevrátil ani druhý den a maminka se telefonicky dožadovala vysvětlení od onoho pána, bylo jí sděleno, že nikdo tohoto jména na policii v Pardubicích nepracuje. Ještě před odjezdem prohledali celý byt tak, že rozpárali polštáře u křesel a postelí, vyházeli knihovnu a prohledali všechny písemnosti z otcovy knihovny. Prostě obrátili byt vzhůru nohama.

Události poté dostaly rychlý spád. Začátkem července byl sepsán soupis majetku za účelem jeho zajištění a na podzim nás vystěhovali do dvou vlhkých místností. Během stěhování z vily přišel syn okresního prokurátora, který bydlel v prvním poschodí, a začal brnkat na náš klavír... Směly jsme si vzít jenom kuchyň a část ložnice. Pak náš byt zapečetili. V krátké době pak soudruzi vybudovali v naší vile jesle.

Pamatuji si, jak jsem se styděla za to, kde bydlíme, a nějaký čas jsem to zatajovala. Zůstaly jsme s maminkou a sestrou bez prostředků, maminka po dlouhém úsilí sehnala práci na třísměnný provoz ve Vigoně v Heřmanově Městci. Sestra byla po maturitě donucena jít pracovat na pás do Tesly Přelouč. Mně bylo deset let. Ve škole jsem sice neměla žádné problémy se spolužáky ani s učiteli, kteří byli drtivou většinou na mé straně, ale cítila jsem strašnou křivdu, kterou jsem si neuměla vysvětlit. V této době mi nesmírně pomohla rodina mé kamarádky Vlasty, u níž jsem nalezla útočiště. Vlasta je mou přítelkyní dodnes, na její rodiče s vděčností vzpomínám.

Otce odsoudili po devítiměsíční vyšetřovací samovazbě dne 6. 2. 1959 pro trestné činy SABOTÁŽE a POBUŘOVÁNÍ PROTI REPUBLICE na 14 roků odnětí svobody a propadnutí celého jmění. Tento vykonstruovaný proces přesáhl rámec okresu, o čemž svědčí soudnička uveřejněná v Rudém právu. Tatínkovi bylo 58 let, a tak byl vzhledem k délce odsouzení do nejtěžší nápravné skupiny odsouzen k likvidaci. ...

Michal Čagánek, Blanka Nová: Malá

... Nejen za maminkou chodím do nemocnice. Rychle jsem zaplnila její stolík drobnými dárky. Krásnými suchými listy, prázdnými hlemýždími ulitami, kamínky všech tvarů a barev. Stěnu nad maminčinou postýlkou pokryly obrázky. Za chvíli jich bylo všude plno.

Začala jsem zdobit další stěny, obdarovávat další nemocné. Na jednom, na dalším pokoji. Brzy mě znali v celé nemocnici.

Jedna paní mi dala velkou čokoládu. Prý jsem její anděl strážný. Neříkala jsem nic. Skutečný anděl stál u lůžka a usmíval se. Dobře jsem věděla, že mu nevadí, že se mu tak trochu míchám do řemesla. Je snažší uvěřit v malé děvčátko než v neviditelného ochránce.

Čokoládu jsem vzala dětem na óčka. Ó-Ó, říkáme my malí, onkologie nezní tak hezky. Už na mě čekaly. Desítka holých hlaviček, ze kterých ani přítomnost nemoci nesmazala úsměv, se rozzářila radostí.

„Teda, já žasnu!“ prohlížela jsem si barevné malby na stěnách místnosti. „Konečně to tady nevypadá jako v márnici.“

Děti vyprskly smíchy.

„V márnici! V márnici! Ale to ne my samy, sestřička Evička nám pomáhala! Nebo spíš my jsme pomáhaly jí.“

„Jestli jste si nakonec nepomáhali všichni navzájem,“ poznamenala jsem s úsměvem a podala čokoládu malé Haničce, aby se rozdělila s ostatními.

Grizlíka dostal Filípek, byla na něm řada. Hned si ho posadil na klín a celý se rozplynul v hřejivých dotecích.

Na posteli u okna seděl a nohama klátil pětiletý Ríša. Nic neříkal, jenom se usmíval a já jsem věděla, že se usmívá na mě. Od posledně ještě víc zhubl. Bosé nohy jako hůlky se míhaly vzduchem, zavřená pěst skrývala drobný dárek.

„Něco pro tebe mám.“

Přistoupila jsem blíž.

„Mám zavřít oči?“

„Jestli chceš. Ale nemusíš, jenom nastav ruku.“

Poslechla jsem a dostala náramek.

Dlouho jsem ho nechala ležet na dlani. Barevný provázek s několika skleněnými korálky. Do očí mi vstoupily slzy.

„Děkuji,“ otiskla jsem své rty na Ríšovu tvář.

Přál si, abych to udělala, a přece jsem ho zastihla nepřipraveného. Chtěl něco říct, v tichu, které nás oba naplnilo, to však bylo zbytečné. Seděl, klátil nohama, prostě si vychutnával přítomnou chvíli, která jeho srdce naplnila teplem a řekla mu, že život má skutečně smysl.

Dospělí by se smáli naší lásce. To je tím, že dospělí o lásce nic nevědí. Jenom to, co znají z knížek a televize, to ale není láska.

Láska je prožitek, láska je život sám, i když vyprchává mezi tenoučkými prsty a zbývá ho sotva na jediný úsměv.

„Tak jak to dopadlo?“ zeptá se Ríši sestřička Evička. „Vzala si ten náramek?“

Podle jeho úsměvu bude dopředu znát odpověď, něco jiného je však slyšet ji z úst toho, kdo prožil.

¨ „Vzala.“

„To teď spolu chodíte, že?“

„Hmm,“ usmál se Ríša a spokojeně objal polštář, na kterém ležel a rozplýval se blahem.

Byl to jeho poslední večer. Anebo také první. Všechno záleží na tom, odkud se díváme. ...

Steven Jay Schneider a kolektiv: 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete

Silver Lode (1954)

Stříbrné ložisko

... V tomto napínavém westernu JohnPayne hraje Dana Ballarda, úctyhodného a oblíbeného rančera v městečku, kde žije už dva roky. Během oslav Dne nezávislosti do města dorazí čtyři cizinci vedení agresivním a odporným banditou (Dan Duryea), který se vydává za šerifa se zatykačem na Ballarda, jenž údajně spáchal vraždu. Během doby příběhu (která je shodná s trváním filmu) se lidé z městečka obrátí proti Ballardovi a nakonec utvoří dav, který ho pronásleduje, zatímco on se usilovně snaží prokázat svou nevinu.

Stříbrné ložisko je film Allana Dwana par excellence: hutný, neokázalý, nápaditý, plynulý, ironický, nenápadný, leč nádherný. V žádném westrnu pravděpodobně nenajdeme tolik záběrů přes okenní sklo (Dwa má rád hluboce prokreslené scény a rád zdůrazňuje situace, v nichž se postavy vzájemně pozorují) a jen málo z nich tak skvěle využilo důvěrně známou architekturu a vybavení holywoodského westernového městečka. V jediném fantastickém záběru sleduje Dwanova kamera Payneho, který běží čtyři bloky přes celé město. Díky režisérově vizuální jistotě (a geniálnímu nasvícení Johna Altona) patří Stříbrné ložisko k nejlepším, americkou kinematografií podceňovaným westernům.

Chan-šan: Básně z Ledové hory

Na břehu řeky jsem včera viděl strom

polámaný a zraněný, těžko popsat

Zůstaly mu jen dvě tři větve

zjizvené od nesčetných ran sekyry

Mráz mu serval zažloutlé listí

vlny otloukly zpuchřelé kořeny

Toto je úděl všeho živého -

mám proto proklínat nebe i zemi?

Ach ano, bydlím na hoře Chan-šan

roky už dávno nepočítám

se svým určením jsem se v lese skryl

dny nahlížením podstaty jsem naplnil

na tomto útesu živou duši nepřivítám

bílá oblaka mne stále obklopují

namísto lůžka měkkou trávu mám

místo pokrývky se nebem přikrývám

s hlavou příjemně opřenou o kámen

s proměnami všehomíra odplývám

Václav Šplíchal, Marie Otavová, Stanislav Cukor: Zlaté listy řemesel č. 5 (Řezbáři, sochaři, stavitelé)

... Tradici Rousovy dílny v Žamberku založil František Rous starší, který se narodil v Klášterci u Žamberka dne 27. srpna 1839. Již od dětství vyřezával nejrůznější předměty ze dřeva a bylo partné jeho výtvarné nadání. Již jeho rané kresby postav prokazovaly výborný smysl pro proporcionalitu a prostorové vidění. V osmnácti letech odešel do Vídně, aby se vyučil nejdříve truhlářem a později řezbářem. Specializoval se především na detailně provedené řezby figurální adekorativní. Později, aby své vzdělání dále rozšířil, cestoval do Německa, Francie a Anglie, kde mohl vidět luxusní kusy nábytku a interiéry šlechtických sídel, kostelů, klášterů i domů zámožných měšťanů. Do Žamberka se vrátil v roce 1868, koupil si zde dům a vytvořil si zde svou řezbářskou dílnu. Sňatkem s Annou Čižinskou získal zázemí pro soustavnou řezbářskou a restaurátorskou práci.

Proslul jako obratný řezbář, který pracoval se vzácnými dřevy i módními dekorativními materiály – mořskou pěnou, perletí i slonovou kostí. Byl stejně zdatným řezbářem, jako intarzistou a štafírníkem. Jeho řezbářské práce byly žádaným zbožím ve Vídni a odtud byly zasílány ponejvíce do Paříže.

Peter Boxal a kolektiv: 1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete

Aravind Adiga (1974): Bílý tygr

... Bílý tygr, první román Aravinda Adigy, vyvolal po svém vydání velký poprask, získal obrovskou popularitu a autor se díky němu stal druhým nejmladším autorem, který získal Man Booker Prize.

Román získal takový ohlas svým příběhem, jedinečnou povahou hlavního hrdiny i formou vyprávění. Balram Haiwai by se podle svého jména a kasty měl typicky stát maximálně cukrářem v malé vesnici zemědělské části Indie, kde se narodil (k níž se románu odkazuje jako k Temnotě), na rozdíl od velkoměst jako Dilí, Bombaj a Bangalore, jež tu zastupují Světlo). Balram však není ničím typický. Je to podnikatel: co to vlastně znamená stát se jedním z nové garnitury podnikatelů v Indii, to se dozvídáme zároveň s tím, jak se příběh odvíjí v sérii imaginárních dopisů, psaných v Balramově malé, lustry vyzdobené kanceláři v Bangalore.

Tohle není žádná krásná, exotická a magicko-realistická Indie Salmana Rushdieho, jakou si idealizují západní čtenáři. Naopak, je to příběh temné, špinavé, zkorumpované Indie, která spolu s Čínou zažívá prudkou konjunkturu, zatímco Západ stagnuje. Je to příběh Indie bez falešného pozlátka, příběh pokusu jednoho člověka uniknout ze slepé uličky, která je podle Balrama osudem většiny indické populace. V Balramových očích jsou lidé oklamáváni a prodáváni do otroctví svými vlastními lidmi, proti jejichž bezohlednosti platí jedině větší bezohlednost. Jak říká sám hlavní hrdina: „Z té klece se může vysvobodit jenom člověk, který je připraven dívat se na zničení své rodiny.“

Bílý tygr odhaluje prohnilé postoje a hluboko zakořeněné bezpráví, které udržuje indickou společnost v chodu, ale současně ukazuje, že se pod vším tím tlakem rodí něco nového. Jde o velmi rozhořčený román – ale zároveň poněkud překvapivě i o román velmi zábavný.

Bret Stephenson: Co dělá z chlapců muže (Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti)

... Když si představíme, že cílem iniciace mladého muže je dostat se na druhou stranu řeky, a přechodový rituál představuje fyzické překonání proudu, je hrdinská výprava plavidlem, na kterém se dostane na druhý břeh. Hrdinská výprava je nástrojem, jenž mu umožňuje uvědomit si cestu, po níž kráčí, a pochopit ji – kde se právě nachází, odkud přišel a co leží před ním. Je to konceptuální mapa nejzákladnějších fází osobního růstu a proměny, která zahrnuje přechodový rituál a lze ji aplikovat stejně dobře na neplánovaný přechodový rituál i na rituál formální.

Smyslem této kapitoly je vysvětlit hrdinskou výpravu jako prostředek k výkladu zkušenosti dospívajícího chlapce, nabyté jak při formálním, tak při neformálním rituálu. Proč je tady kapitola o hrdinské výpravě, když jsme právě rozebírali přechodový rituál mladých mužů? Protože v chlapcově či mužově životě se děje spousta věcí mimo jeho propracovanou, oficiální iniciaci, které mohou splnit funkci přechodového rituálu. V kterémkoli okamžiku vás vesmír může postavit do situace, která vám promění život a bude vyžadovat všechny vaše síly.

Věřím, že můj vlastní, nikým nepovšimnutý okamžik disponující silou přechodového rituálu mé okolí přešlo v dobře míněném pokusu o zmírnění jeho dopadu na mou čtrnáctiletou psychiku. Jednoho nedělního zimního večera si můj báječný pětadvacetiletý přítel a rádce, který žil v domě přes ulici, strčil do úst hlaveň pušky na jeleny a zmáčkl kohoutek. Seděl u večeře se svou matkou a přítelkyní, s omluvou si odskočil od stolu a poté i ze života.

Mí rodiče a starší bratr pomáhali s odvozem traumatizovaných žen do nemocnic a já jsem nabídl, že zůstanu a budu hlídat dům. Jeden z policistů nám vyprávěl, že mnoho zločinců poslouchá policejní vysílání kvůli takovýmto případům, aby se mohli vloupat do domu, zatímco jsou všichni v nemocnici. Fajn, říkal jsem si, to zvládnu.

Poté, co naši odjeli, přišel za mnou poslední policista, který zůstal v domě. Mluvil o tom, že dříve či později se matka mladého muže vrátí domů. Řekl jsem mu, že to je jasné. „Ty to nechápeš, viď?“ pokračoval muž zákona. „Uvidí mozek svého syna rozstříknutý tady všude na zdi a v posteli.“ Najednou mi to došlo. Aha, odpověděl jsem, měl bych tu uklidit. „Přesně tak,“ řekl a odešel.

Vzpomínám si, jak jsem se tam díval na film o generálu Pattonovi a sbíral jsem odvahu postavit se tomu úkolu tváří v tvář. Mnohokrát jsem do toho pokoje nahlédl, ale vždycky jsem rychle odešel. Měl jsem velmi zmatené pocity. Chtěl jsem udělat správnou věc, ale přemýšlel jsem, proč to musím být zrovna já, a jestli nedospělý a vystrašený kluk jako já je ta správná osoba pro takový úkol. Nakonec jsem sebral odvahu a pokoj jsem uklidil. Na kluka, jehož jediná zkušenost s úklidem dosud byla, že občas něco sebral se země, jsem odvedl docela slušnou práci. Vzpomínám si, jak jsem si dodal odvahu a pak jsem pracoval rychle, ale důsledně, protože se mi to vůbec nechtělo opakovat.

Když se po nějaké době dospělí vrátili, nikdo neřekl ani slovo. Všichni se ke mně chovali tak, jako bych byl také tak trochu oběť a zjevně se rozhodli, jak tomu v případech sebevraždy bývá, že čím míň se toho řekne, tím lépe. Vzpomínám si, že mi vadilo, že nikdo neocenil, co jsem udělal. Neuvědomoval jsem si tehdy, jaké stigma sebevražda znamená, a zajímalo mě, proč všichni celou tu situaci prostě ignorovali. Protože nejbližší okolí nepřijalo můj výkon jako přechodový rituál, nebylo mi jasné, co si o tom celém mám myslet, a prostě jsem to zatlačil do podvědomí. Bylo mi pětatřicet, když se mnou můj otec o té nehodě poprvé promluvil a ocenil, co jsem tehdy udělal.

Když mi bylo zhruba třicet, přemýšlel jsem o tom, co jsem v životě vykonal, a jestli je ze mě hotový muž, nebo mě iniciace stále čeká. Dospěl jsem vnitřně k tomu, že tahle výjimečná situace pro mě určitě byla momentem dospění a vnímám to tak dodneška. Kdyby tenkrát dospělí nahlas ocenili, jak jsem obstál, cítil bych se dospělejší v mnohem mladším věku a nečekal bych na toto potvrzení tak dlouho.

Je to dobrý příklad toho, proč byly iniciace vynalezeny a pečlivě propracovány do své finální podoby. Běžný život jistě může mladého chlapce provést přechodovým rituálem. Co se ovšem stane, když si dospělí ničeho nevšimnou, když komunita nezaznamená, jak si ten hoch v něm vedl? Přírodní národy vytvořily propracované a konzistentní přechodové rituály z jediného důvodu. Aby se zajistilo, že každý chlapec bude mít stejnou šanci zdárně projít iniciací.

Premiéra divadelní hry Dcery Měděné ženy

V úterý 3. dubna 2012 došlo v prachatickém divadle k památné události. Amatérský soubor Dutam pod vedením charismatické Marcely Haspeklové nastudoval zhruba dvouhodinové divadelní představení inspirované stejnojmennou knihou. Nelehkého úkolu převést obtížnou látku na prkna, která znamenají svět, se ujala právě Marcela Haspeklová, která knihu zdramatizovala a představení režírovala. Přiznám se, že jako člověk, který knihu důvěrně zná, neb jsem ji mnohokrát četl ještě před samotným vydáním a několikrát i po tom, co jsem ji vydal, jsem si byl vědom mimořádné obtížnosti úkolu, který před celým souborem stál. Podaří se jim zachovat ducha knihy a zprostředkovat srozumitelnými prostředky složitý svět ženských indiánských mýtů z počátku času? Dokáže současný český divák pochopit odlišné kulturní zázemí, kde s rozumovým vnímáním prostě nemůže vystačit a musí tam zapojit srdce a intuici?
Výsledek mne ale mile překvapil. Myslím si, že se Marcele povedlo citlivě vypíchnout všechny podstatné momenty z knihy. Měl jsem určitě oproti běžnému divákovi výraznou výhodu v dokonalé znalosti textu, takže jsem si mohl vychutnávat každou nuanci. Byl jsem nadšený ze ztvárnění pohřební hranice, kdy různobarevné šátky rozvířené Měděnou ženou pro mne byly dokonalou imitací šlehajících plamenů. Velice jsem si užil provedení Sisiutla, které mělo požadovanou dramatičnost i určitou děsivost. Moc se mi líbilo, jak Jiří Pešek ztvárnil medvědici. Samostatnou kapitolou byla vynikající tanečnice Pavla Svobodová, jejíž výkon celou hru posunul výrazně dopředu. Skvělé bylo propojení herců s hudbou, kterou všichni provozovali vlastními silami. Housle, flétny, bubínky, didgeridoo a vlastní zpěv byly spolu s tancem další dimenzí, která diváky uchvacovala. Po skončení hry jsem si povídal s některými z těch, kteří knihu nečetli a i oni odcházeli spokojeni. Třebaže někdy nevěděli, co přesně se na jevišti odehrává, protože celé představení bylo vlastně mozaikou mýtů a legend a až v druhé půli pak sjednocené vypravěčkou-babičkou, atmosféra představení je pohltila.
To byl významný rozdíl oproti dojmům odborné poroty. Celá hra totiž završovala divadelní přehlídku Štít města Prachatice a po skončení představení dostali herci i režisérka „kapky“. Ne, že by nebylo co zlepšovat, ale bylo naprosto zřejmé, že odborná porota je na jiné vlně. Tam, kde já a mnoho dalších diváků jsme vnímali ducha hry a její poselství, které nás naplňovalo, poroty se to vnitřně nedotklo. Nejsem ale přesvědčen o tom, že to bylo chybou herců nebo režisérky. Každý jsme jiný, zaplať Bůh, a na každého působí daná chvíle jedinečně. Někoho to, co zažil zasáhne a někoho to nechá lhostejným.
Mne zdramatizované Dcery Měděné ženy zasáhly.    Ivo Stehlík, nakladatel

Stehlík Ivo (1.4.1963) je spisovatel a prodejce milovaných knih.
Po absolvování Vysoké školy báňské odešel z rodné Vysočiny do Kutné Hory, kde pracoval necelý rok v Ústavu nerostných surovin. Po svatbě se přestěhoval za svojí ženou do starého statku u Volar, kde žije dodnes.
Na Šumavě nastoupil k Jihočeským státním lesům jako dřevorubec a dělal v lese až do prvních svobodných komunálních voleb. Na čtyři roky se po nich stal zástupcem starosty ve Volarech. V dalším volebním období už znovu nekandidoval a vrátil se znovu do lesa.
Ještě při své práci na radnici založil a organizoval řezbářské kurzy ve Volarech, které se po několikaleté odmlce v současnosti znovu konají, a další akcí, která má již tradici a kterou Ivo Stehlík spolupořádá, je soutěž v ručním kosení trávy Volarský sekáč.
V roce 1996 v lese začal psát Dřevorubecké pohádky, které dokončil o dva roky později a hned je vydal. Od té doby se živí jako nakladatel a distributor knih. Autorsky se podílel ještě na dalších knihách. Vytvořil zhruba polovinu textů do knihy Sjezd vodníků na Soumarském mostě a jedním příběhem obohatil knihu Křivořezání. Obě knihy také vydal. Pohádka Jak vodníku Žbluňkalovi uplavalo velké prádlo vyšla v knize Pohádky ze Sluníčka, kterou vydala Mladá fronta v roce 2001. V roce 2009 vydal knihu Stromy k nám hovoří, do které vybral snímky stromů nizozemské fotografky Marguerity Sweers-Meijering a texty našich i světových spisovatelů. Na knize se také autorsky podílel. Další kniha podobného zaměření, tentokrát s fotografiemi ptáků od Pavla Bačeho Zpěv křídel vyšla v roce 2011 a o dva roky později další autorský počin Ivo Stehlíka Naplavené dříví.
V roce 2017 vydal titul Šumava domovem, který vznikl jako reakce na tehdejší situaci na Šumavě, kdy se střetávaly různé protichůdné názory na to, jak by tady člověk měl v krajině hospodařit. Je souborem výpovědí několika desítek šumavských obyvatel, kteří jsou se Šumavou spjati a chtějí její přírodu chránit.
A zatím posledním autorským počinem Ivo Stehlíka je jeho první sbírka básní Mísení krve, kterou vydal v roce 2023.

Čtení a psaní knih a pobyt v přírodě jsou jeho velikými radostmi. Je ženatý a má dvě dcery. S manželkou obě učili doma a jako velký příznivec domácího vzdělávání o svých zkušenostech rád přednáší.

Tituly v naší nabídce: Dřevorubecké pohádky (autor), Sjezd vodníků na Soumarském mostě (spoluautor), Křivořezání (spoluautor), Stromy k nám hovoří a Zpěv křídel (vybral a uspořádal), Naplavené dříví (autor), Šumava domovem (spoluautor), Mísení krve (autor)

_______________________________________________________________________________________________________________________________

Další foto:

Knižní občasník 1 (listopad 2012)

Vážení přátelé,

už delší dobu se zabývám myšlenkou, na kterou mne přivedli někteří mí kamarádi. Oslovili mne, jestli bych jim nedoporučil zajímavé knihy, protože se neorientují v záplavě novinek, které tiskárny a nakladatelé stále chrlí, nebo se jim nechce se tím zabývat. Tak mne napadlo, že bych mohl občas rozeslat takovýto Knižní občasník, kde bych vám zprostředkoval setkání s knihami, které jsem přečetl a které mne zaujaly. Knihy prodávám, takže většina představených knih bude logicky z nabídky našeho internetového knihkupectví, ale rád tam budu tu a tam doporučovat i knihy, které v prodeji nemám a které se mi líbí. U všech publikací jsou odkazy na stránky, kde je můžete sehnat a v příloze jsou vybrané krátké úryvky.

Samozřejmě, i když se celý život pohybuji mezi knihami a práce s nimi mne baví, můj výběr Vám nemusí vyhovovat. V tom případě Vám přeji hodně štěstí a zábavy při hledání té ,,Vaší nej", nabídka je opravdu pestrá.

Milí přátelé, budu vděčný za vaše názory a připomínky k tomuto Občasníku, který mám zatím v plánu zhruba jednou měsíčně vytvořit. Kdyby vás ovšem tyto zprávy rozčilovaly nebo obtěžovaly, napište mi prosím a já vám je přestanu posílat. Doufám ale, že Vás krátké představení uvedených knih potěší alespoň jako mne, když jsem o nich psal.

Těším se na Vaše reakce a přeji krásné dny, s pozdravem Ivo Stehlík

Dnes představuji těchto šest titulů:

Sabina Langerová: Žahúři v Jindřichově Hradci

Ač sám nevařím a těžko by to někdo z těch, kdo mne zná, mohl očekávat, rád hodně a dobře jím. S velikou chutí jsem si přečetl pojednání o vaření, pečení, smažení a prostě kuchtění v Jindřichově Hradci a okolí, kteréžto sepsala paní Sabina Langerová, kterou mám tu čest znát. Paní Sabina obývá s manželem Langerův dům na náměstí v Jindřichově Hradci, ve kterém zřídili galerii Inspirace a léta tam prodávají krásné obrazy, grafiky, šperky, loutky a také knihy. Když před lety přišla se svým manželem z Prahy, aby se ujali rodového dědictví, přinesli s sebou do Hradce lásku ke všemu krásnému a touhu se o to podělit. Díky tomu nejenom že zvelebili Langrův dům, uspořádali ve své galerii desítky výstav, ale začali také úspěšně v Hradci provozovat svoji lásku – divadlo. Prostě stalo se to, co milovali už ve starém Egyptě v deltě Nilu. Přišly životadárné náplavy. Jedním z neposledních počinů tohoto tandemu kulturních živlů je právě zmiňovaná kniha, která vyšla jako prvotina v jejich nově zřízeném nakladatelství QUA QUA (čti KVA KVA) s krásnou žabičkou ve znaku. Kniha není jen snůškou krajových receptů, což samo o sobě by bylo přínosné, ale je vtipnou historií vaření a kuchtění na Jindřichohradecku, ze které se dozvídáme i leccos ze zákulisí historie gastronomického podnikání. Před našima očima defilují staří příslušníci cechu řeznického, krčmářského, kuchyňářského, ale třebas i ševcovského a spolu s nimi i jejich žabomyší spory, o kterých se můžete dočíst v úryvku v příloze.

Osmdesát dva receptů krajových dobových jídel, která ale povětšinou známe, byť samozřejmě pod jinými jmény i z jiných krajů (jindřichohradecký žahour, sejkorky s medem, švestkový salám, černé duše, pucánková polévka, erteplová cmunda jinak také litina, pučálka a jiné) přímo vybízí k tomu, aby si člověk něco ukuchtil. Já ale, znaje svoji nešikovnost kuchyňskou, si počkám, až knihu přežvýká moje žena a dcery. Už teď se mi sbíhají sliny.

Kniha je brožovaná, má čtvercový formát, 88 stran a krásné černobílé ilustrace Tomáše Kadlece. Za 179 Kč ji můžete zakoupit zde.

Bernard Cornwell: Sharpova rota

Poměrně nedávno jsem pro sebe objevil vynikajícího autora historických románů Bernarda Cornwella. Mám ten žánr rád a číst tyto knihy je pro mne zároveň odpočinkem i poučením. Historie mne totiž baví, ale nemám příliš chuti číst odborné studie o té které době. Zato poutavě napsané historické romány, ve kterých autor dbá na správnost historických faktů, to je jiná písnička. Cornwell se ve svých knihách hodně věnuje válečným konfliktům a přiznám se, že jsem v málokteré jiné knize získal tak plastický a do nejmenších detailů věrný obraz války, jako v řadě jeho knih. Sharpova rota je už třináctým svazkem příběhu anglického vojáka Richarda Sharpa. Celé dobrodružství začíná v Indii v prvním svazku Sharpův tygr, kdy se spolu s tehdy vojínem Richardem Sharpem účastníme dobývání Seringapatamu v rámci snahy britských vojenských sil o ovládnutí Indie. Postupně se přesuneme do Evropy a cestou zažijeme bitvu u Trafalgaru a pak i celou hrůzu tažení britských vojsk proti Napoleonovi na Iberském poloostrově. Pokud někoho z vás zajímají napoleonské války, cyklus knih o Sharpovi je fantasticky podanou exkurzí bojů Britů proti Napoleonovi, věrnou do posledních detailů vojenské výstroje nebo dat událostí. V knize Sharpova rota se Cornwell věnuje dobývání do té doby nedobytné pevnosti Badajozu na pomezí Portugalska a Španělska (viz. úryvek v příloze).

Cornwell je pro mne zajímavým autorem, protože kromě cyklu příběhů Richarda Sharpa jsem od něj četl soubor příběhů o Alfredu Velikém a jeho sjednocování Anglie nebo Azincourt o slavném tažení Jindřicha V., a všechny knihy si držely velice solidní úroveň. To je co říci, protože se jedná celkem o dvacet svazků, a není to zdaleka všechno, co napsal. Musím přiznat, že před autorem smekám, znaje alespoň trochu úskalí řemesla spisovatelského, protože udržet si tak vysokou úroveň při takové rychlosti psaní je věc mimořádně výjimečná.

Kniha je vázaná, formátu A5, má 286 stran a za 230 Kč si ji můžete objednat zde (knihkupectví ABZ)

Chris Maser: Prastarý les

Tahle kniha mne dostala. Celý život se tu a tam pohybuji v lesích. Od malinka jezdím na vandry a toulával jsem se lesy rodné Vysočiny, více než osm let jsem pracoval jako dřevorubec a do lesa se vracím kdykoli mám chvilku volnou. Chris Maser v téhle knize udělal něco, co nenapadlo nikoho předtím. Sepsal dějiny lesa. Konkrétního lesa, v tomto případě pralesa na severozápadním tichomořském pobřeží Spojených států, pralesa, který důvěrně znal a jehož zbytky se toulával. Dějiny pralesa se prolínají s dějinami lidstva a v tisíciletém životě douglasky tisolisté a v nastíněném fungování neuvěřitelně složitého přediva vzájemných vztahů všech organismů lesa můžeme najít něco, co nám často v běžném životě uniká: úžas z nádhery Stvoření. Rád bych se někdy s Chrisem Maserem setkal a měl možnost s ním mluvit, ještě radši bych se octl ve starém lese u pramene, obklopený stromy staršími tisíce let. Věřím, že energie místa by musela být úžasná. Něco podobného tomu, co jsem zažil před pár lety, kdy jsme v polském Bělověžském pralese s celou naší rodinou seděli potichu a bez hnutí v lese. Energie místa, tak odlišná té, kterou vnímám v některých českých lesích, do mne vcházela ze všech stran a já jí pil. A co pak, když jsme potkali zubry...

Nepoletím se podívat na zbytky severozápadních pralesů Spojených států. Máme sami nádherná místa, ve kterých proudí úžasná energie, kterou člověk může vnímat a může k ní přidávat svoji vlastní energii v době, kdy je mu dobře, nebo z ní odebírat léčivou energii v době, kdy to potřebuje. Vím, že tyhle věci fungují (více v úryvku v příloze).

Kniha je vázaná, formátu A5, má 342 stran, více než 40 černobílých fotografií a za 360 Kč si ji můžete objednat zde

Antonín Líman: Chrám plný květů (Výběr ze tří století japonských haiku)

Profesor Líman, světoznámý japanolog, završil svoji celoživotní lásku k poezii haiku mimořádným dílem, vynikajícím výborem jejich českých překladů. Tři sta let vývoje japonského haiku od jeho klasiků Bašóa, Issy nebo Busona až k našim současníkům (Tomita Takuja) je fascinující sondou do duše Japonska. Haiku jsou básně osekané až na naprostou dřeň. Někdy nám připadají dokonce triviální. Někteří Japonci také vyslovili pochybnost, zda jsme my Evropané, kteří nemáme staletou zkušenost se zenovým buddhismem, vůbec schopni tuto stručnou a lakonickou poezii pochopit. Nevím, zda jsem sám sto ji plně pochopit, důležité je ale, jak na mne působí. Líbí se mi a něco mi dává. To mi stačí, abych si tu a tam otevřel knihu a těšil se z pár drobnokreseb, tak koncentrovaných, tak plných (několik haiku v příloze).

Kniha je vázaná, mimořádně pěkně vypravená, formátu 18x12 cm, má 340 stran plných nádherných ilustrací a za 358 Kč si ji můžete objednat zde

Eva Marie Zitková: Co mi báby povídaly

Před zhruba dvěma roky mne oslovila paní, žijící v Kanadě, že má rozepsaný historický román z doby posledních Rožmberků, jestli bych se na to nechtěl podívat, zda v tom má vůbec smysl pokračovat. Zrovna prodlévala v Netolicích, kde si po revoluci koupila rodný domek a tak jsem tam zajel, rukopis si dovezl domů a postupně si ho i s mojí ženou přečetl. Oběma se nám líbil a tak jsem paní Zitkovou povzbudil, ať jen píše dál. Letos se mi ozvala, že má knihu hotovou, jestli bych ji nechtěl vydat. Chtěl jsem a tak 19. října jsme mohli knihu slavnostně přivítat do života, kde jinde než v Netolicích.

Kniha samotná je plnokrevným historickým románem, kde na pozadí skutečných historických událostí (stavba Kratochvíle u Netolic, morová rána v Čechách, stavovské povstání a vypálení Netolic) historické i fiktivní postavy prožívají poklidné i dramatické chvíle, jak už to život přináší. Hlavními hrdiny knihy jsou prapředkové autorky, příslušníci netolického rodu Neuhauserů v čele s kulatou bábou Annou, nebojácnou a zemitou ženou ze selského rodu, která je oporou svým dětem i vnoučatům a zároveň je schopná i ve stáří se měnit, žít a užívat svého života. Její schopnost žít v okamžiku, milovat a být milována, trpělivě přijímat, co život přináší a zároveň aktivně jít té příležitosti v ústrety může být velkou inspirací i pro nás. Knihu krásně ilustrovala moje kamarádka Slávka Štrbová, která má schopnost přesně vycítit a obrazem vyjádřit, o co v knize jde, což naprosto uchvátilo autorku textu. Ponořte se s námi do doby, kdy na rozsáhlém jihočeském domíniu vládli Vilém z Rožmberka a jeho bratr Petr Vok (v úryvku v příloze).
Kniha je vázaná, formátu A5, má 220 stran a za 206 Kč si ji můžete objednat zde

Pavel Čech: O čertovi
Pavel Čech ve své první autorské knize napsal a krásně ilustroval dojemný vánoční příběh o tom, jak se čert Florimón skrze lásku ke krásné kominici Tradamile a skrze dobré skutky stal člověkem. Pavel Čech je hlavně malíř, ale malíř, který umí psát a vypadá trochu jako jeho čert Florimón, jak jsem zaznamenal při našem jediném setkání. Ilustroval i knihy jiných autorů (Muž, který sázel stromy, Uspávanka s plavčíkem a velrybou), ale jeho hlavní doménou jsou autorské knihy (O zahradě, Dědečkové, Dobrodružství pavouka Čendy, Velké dobrodružství Pepíka Střechy a další). Mám jeho výrazné ilustrace rád. A rád se vracím i k čertovi Florimónovi.
Kniha je vázaná, čtvercová, má 72 stran a vyšla ve dvou formátech. Ten menší je opravdu kapesní (11,5x11,5 cm), vyjde na 107 Kč, větší má formát (16,5x16,5 cm), vyjde na 170 Kč a objednat si ho můžete zde.

ÚRYVKY Z UVEDENÝCH KNIH

Knižní občasník 2 (prosinec 2012)

Vážení přátelé,

blíží se čas vánoční, který je pro mne časem ztišení a usebrání, časem, kdy si mohu dovolit číst, povídat si se svými blízkými a odpočívat. Je to čas, kdy se snažím obnovit ztracenou energii a kdy kromě nezbytných prací, ze kterých se nemohu vyvázat, nedělám nic, co by mne netěšilo. Je to čas, kdy odpočívám se vším všudy a čtu knihy, které mám rád. A tím směrem se ubírá i můj výběr knih pro vás v tomto druhém Občasníku. Přeji vám, abyste nabrali tolik energie, kterou by pak pro vás nebyl problém plnými hrstmi rozdávat všem, kteří ji potřebují. Přeji vám požehnaný čas a hodně radosti a štěstí.

L. David Mech: Arktický vlk (Deset let se smečkou)
Kniha současného největšího znalce vlků, který celý život toužil nalézt vlčí doupě a pozorovat nerušeně vlčata i dospělé vlky, což se mu splnilo až ve chvíli, kdy zavítal na ostrov Ellesmere ve vysokoarktickém pásmu. Zjistil, že zdejší polární vlky lidé nikdy nelovili a oni se jich tudíž nebojí. Povedlo se mu najít doupě a deset krátkých arktických lét strávil pozorováním života jedné vlčí smečky. Neuvěřitelná pozorování těchto krásných zvířat zcela bourají zažité stereotypy o „líté krvelačné bestii“.
Kniha je vázaná, formátu 26x18 cm, má 174 stran a je doplněna více než stovkou unikátních barevných fotografií ze života vlků. Za 420 Kč si ji můžete koupit zde.

Zuzana Hutňanová: Třetí svíce
Měl jsem možnost na okamžik, letmo, osobně poznat výjimečnou básnířku a výtvarnici Zuzanu Hutňanovou. Potkali jsme se nakratičko v Dobříši, když jsem jednu z jejích básní publikoval v knize Zpěv křídel. Její dvě publikované sbírky (ještě Pohyby očí) pro mne byly velikým zjevením. Myslím si, že jsem v posledních letech nenarazil v české literatuře na básníka tak mému naturelu blízkého. Zuzana Hutňanová je osamělý chodec, který vnímá přírodu všemi póry svého těla a navíc má ten dar, že je schopna tyto dojmy vtělit do tetelivých slov a dát jim tvar svým štětcem. Kniha je pak malým šperkem, protože je krásně vypravena graficky a básně i ilustrace autorky jsou ve vzácné jednotě. Dobříšskému nakladatelství Drvoštěp tak patří můj dík za nádherný počin, který ocenila i odborná porota soutěže Magnesia Litera, když sbírku nominovala do kategorie Poesie za rok 2006.
Kniha je brožovaná, formátu 15x12 centimetrů, má 96 stran a za 189 Kč ji koupíte zde

Pavel Bače, Ivo Stehlík: Zpěv křídel
Když jsem se poznal s vynikajícím fotografem ptáků a skvělým člověkem Pavlem Bačem, věděl jsem, že spolu jednou uděláme knihu. Byl to dobrý čas, kdy jsme se scházeli většinou u něj na jeho chalupě v Pěkné, povídali si a vybírali fotky. Bylo vybírat z čeho, ale nebyla to jen práce, bylo to těšení se ze západů slunce, pozorování ptáků, dlouhá povídání i dlouhá mlčení. Byl to požehnaný čas. Myslím si, že je to na té knížce znát.
K fotkám jsem vybral texty a ke konkrétním textům jsme našli fotky, vzájemně jsme si udělali radost, když jsme mohli úryvky z knih mých zamilovaných autorů doplnit tou fotografickou nádherou a tak umocnit účinek obého – textu i obrazu. Vedle sebe najdete texty Gary Snydera, Jana Skácela, Margaret Cravenové, Ivy Bittové, Forresta Cartera, Erazima Koháka, Romaina Rollanda, Miloslava Nevrlého, Jakuba Demla a mnoha dalších známých i neznámých autorů. Snažili jsme se poctivě knihou předat všem čtenářům nezastíraný obdiv a lásku k ptačímu světu, k přírodě, důraz na zachování jejího plného potenciálu, svobody a divokosti. Na konci knihy jsou veřejnosti představeny dvě nevládní organizace, které se zabývají zkoumáním a ochranou ptáků -  Česká společnost ornitologická a křesťanská organizace A Rocha. Součástí publikace je také podrobný seznam použité literatury a seznam vyobrazených ptáků, který dává celé knize punc svérázného poznávacího atlasu s více než padesáti druhy opeřenců.
Kniha je vázaná, má čtvercový formát, 138 stran a za 269 Kč si ji můžete koupit zde.

Pavlína Brzáková: Ze mě (Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška)
Herec a divadelní režisér Jaroslav Dušek je osobností v Čechách velmi známou a mimořádně populární. Ale kromě rolí ve filmech Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo nebo Želary dlouhá léta hraje divadelní představení Čtyři dohody, které jsem zatím bohužel neviděl, ale o kterém jsem mnohé slyšel. Samé dobré věci. Dušek je člověk, který se snaží sám na sobě pracovat, jít do hloubky, až na dřeň člověčí podstaty. Je to člověk, který nebere obecně přijímané pravdy jako hotovou věc, ale poměřuje je svými zkušenostmi a intuicí. Intuice vůbec hraje v jeho životě podstatnou roli, stejně jako sny. Celoživotním vzděláváním, cestováním a snahou dobrat se toho, odkud přicházíme a kam jdeme, došel k nějakému světonázoru, který mně osobně je blízký. Mám podobné životní zkušenosti a postupně jsem došel i k podobným závěrům. Možná může někoho odrazovat eruptivnost jeho povahy, ale když si dáte práci, za tou fasádou hlučného chlapa se střapatou hlavou objevíte hloubavého a jemného renesančního kavalíra. Kniha, kterou s velkou grácií sepsala Pavlína Brzáková a dala Duškovu vyprávění podobu, která vás chytne a nepustí, vyzdobil ilustracemi Zbyněk Zenkl z chráněné dílny Rolnička v Soběslavi.
Kniha je vázaná, formátu A5, má 240 stran a za 224 Kč si ji můžete koupi zde (Kosmas)

Howard Zinn: Dějiny lidu Spojených států amerických
Když v roce 1980 vyšla tato objevná kniha v samotných Spojených státech, vzbudila pozdvižení v celé zemi. Dosavadní fasáda „země neomezených možností, neochvějného strážce demokracie, amerického snu“ dostala totiž povážlivé trhliny. Howard Zinn poprvé široké veřejnosti představil dějiny země z pohledu těch odstrkovaných. Z pohledu původních obyvatel, černých otroků, žen a z pohledu bílých bezzemků. Autor cituje celou řadu dokumentů a rozkrývá řadu kauz, které jsou součástí historie USA, ale na které by z mnoha důvodů oficiální místa nejradši zapomněla. Ač nejsem Američan, knihu jsem zhltal, protože pro mne byla nesmírně objevná. Pochopil jsem z ní, jak a proč se na americkém Jihu pěstoval cíleně rasismus, připomněl jsem si, jak úžasná byla původní kultura Indiánů a jak je obtížné vymanit se z převládajících vzorců ve společnosti. Zinnovi se prostě povedlo vyndat ze skříně jednoho z amerických kostlivců. My máme své vlastní a je dobře, když se je občas podaří provětrat v čerstvém povětří, protože je špatné, když lidé trpí falešnými představami o sobě a svých kořenech. Byl bych každopádně rád, kdyby i u nás vyšla kniha rozsahu, poutavosti a závažnosti knihy Zinnovy, která by se pro změnu věnovala stejně pečlivě bouráním falešných mýtů o naší minulosti.
Kniha je brožovaná, formátu 25x18 centimetrů a má 216 stran. Za 261 Kč ji můžete zakoupit zde

Zuzana Vittvarová a kolektiv: Osudová kaňka (Příběhy dcer politických vězňů Československa)
Zhruba šedesát lidských osudů, šedesát různých a tolik podobných příběhů dcer mužů a žen, které pro jejich postoje semlel komunistický kriminál. Příběhy obyčejné, některé plné smutku, jiné smířlivé, jiné zase plné nikdy neodstraněné a neodpuštěné křivdy, ale všechny takové, které bychom měli znát. I toto je totiž minulost naší země a zvlášť když vidím, jak mnozí volají po starých pořádcích si říkám: Toto chtějí? Tyto pořádky? Moje dcery mají jasno, co byl minulý režim zač, ale u spousty jiných mladých vidím, že tápou. A nejenom u mladých. Nemá smysl jim omílat nějaké obecnosti. Silné příběhy obyčejných lidí jim ale mohou otevřít oči. Tohle jsou totiž příběhy lidí jako jsem já nebo vy. Příběhy lidí, kterým se najednou rozsypal celý svět.
Kniha je vázaná, formátu A5, má 494 stran a za 359 Kč ji můžete koupit zde

Michal Čagánek, Blanka Nová: Malá
Takové pohlazení. Jímavý příběh malé holčičky ze současné Prahy, která jde životem dokonale otevřená a vnímá nezastřeně to běžně viditelné i to skryté a s odzbrojující bezprostředností se dělí se svým okolím o vše. Pro řadu dospělých ale není jednoduché přijímat od čtyřleté holčičky až na dřeň obnažené pravdy. A tak tu a tam naráží, ale jinde nachází velké a malé spojence a život krásně plyne. Tahle holčička ale také napsala za pomoci svých dospělých přátel knihu. Tuhle knihu.
Kniha je vázaná, formátu 24x16 cm, je plná krásných ilustrací, má 88 stran a za 190 Kč si ji můžete obstarat zde

ÚRYVKY Z UVEDENÝCH KNIH

Za udržení duševní svěžesti. Nová kniha shrnuje, co Šumava znamená pro hajného či básníka
Aleš Palán (autor knihy Raději zešílet v divočině)

Někde mezi dárkovou publikací a aktivní publicistikou se nachází právě vydaná kniha Šumava domovem, do níž přispěly desítky místních obyvatel. Například hajný a stromolezec Martin Bláha píše o divočině jako způsobu, jak si udržet duševní a duchovní svěžest.

Starousedlíci i náplavy, lidé úspěšní i ti na společenském okraji, mladí i letití. Šumava je domovem pro všechny. Ve stejnojmenné, právě vydané knize vyjadřují názor na ochranu přírody a aktivity zdejšího národního parku. Jejich hostitelem a editorem publikace je volarský nakladatel Ivo Stehlík, sám autor jednoho z příspěvků.

Téměř čtyři desítky statí shrnutých na tři sta padesáti stranách jsou úrovní i tématikou kolísavé. Setkáváme se s ohlédnutím za dětstvím na Šumavě i úvahou o vlivu člověka na krajinu - a opačně.

Některé texty jsou popisné, jiné zadumané, váchalovské. "Kolikrát jsem stál na horském hřebenu porostlém suchými pahýly a díval jsem se k obzoru na barvy soumraku. V mém nitru se obzory transformovaly v chorály Matoušových pašijí od Bacha, ve sbory dávných obyvatel těchto hor," píše například básník a churáňovský meteorolog Roman Szpuk.

Respondenti, kteří v první řadě shrnují své výhrady vůči aktivitám Národního parku Šumava a politické reprezentace, jako by psali jinou knihu. Kýženou jednotu v různosti celkové koncepce zde nenacházíme, pestrou směsici pohledů však ano.

Asi to tak má být, ani Šumava není homogenní. Potkáváme zde turistické resorty i těžko přístupná údolí stranou cest. "Mnoho lidí si uvědomuje, jak je pro ně divočina důležitá. Vyhledávají ji, aby si byli schopni udržet duševní a duchovní svěžest. Vnímají ji jako štít proti každodenní realitě technické civilizace," zamýšlí se hajný a stromolezec Martin Bláha.

Šumava domovem je specifickým mezistupněm mezi dárkovou publikací a aktivní publicistikou. Kromě textů obsahuje množství barevných a archivních fotografií. Veverka si vydrbává z kožichu blechy, lidé ve Frymburku roku 1958 čekají na přívoz, nad Černým lesem ve výši 1007 metrů nad mořem stoupají mlhy.

Někdo by řekl, že je to skoro kýč, ale spíš se jedná o krásu. Snímkům slatí i oblohy sluší větší formát a křídový papír - obojího se jim v knize dostává.

Počin Iva Stehlíka a jeho přátel je v nejlepším slova smyslu okouzlený. Nikdo ze spoluautorů se netváří, že by stál nad věcí, nad tématem. Jejich zanícení je nakažlivé.

Šumava domovem je také neformální platformou sdružující Šumaváky rodem či volbou, kteří se angažují v ochraně přírody, někdy přímo v ochraně národního parku. A samozřejmě v jeho kritice.

Editor přitom nikoho ze současných pracovníků zdejšího národního parku k napsání příspěvku neoslovil, instituce se na vydání knihy nijak nepodílela. Za důležité Ivo Stehlík pokládá fakt, že na nákladnou knihu nečerpal žádné dotace. Veškeré náklady hradil pouze on a předplatitelé. Pohled "insiderů" je tak deklarován jako opravdu nezávislý, osobní.

Šumava domovem nabízí několik způsobů čtení či prohlížení si. Na každé stránce znovu vybízí čtenáře, aby si Šumavu zamiloval. Pokud už to dávno neudělal.  

2. 3. 2018

https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/za-udrzeni-dusevni-svezesti-nova-kniha-shrnuje-co-sumava-zna/r~a5cf6a041dfb11e8a44c0cc47ab5f122/

________________________________________________________________________________________________________________________

Speciální knižní občasník (březen 2013)

Milí přátelé, tenhle knižní občasník je zvláštní v tom, že je věnován jen jedné knize. Za týden mi bude padesát a jako dárek sám pro sebe jsem si nadělil čas na psaní a tříbení svých textů, až z toho nakonec vznikla tato útlá publikace. Původně jsem měl v úmyslu dopsat ještě knihu o domácím vzdělávání a vydat je obě najednou, ale začala se mi košatit pod rukama a pořád s ní nejsem hotov. Měl jsem prostě po letech přijímání nutkavou potřebu také něco ze sebe vydat. Vzniklé Naplavené dříví je hodně osobní kniha. Výsledek nechám na laskavém posouzení vás – eventuálních čtenářů. Čas, kdy jsem ji psal, byl pro mne radostný, a pokud přinese střípek radosti nebo souznění i vám, bude to pro mne největší odměna. S pozdravem Ivo Stehlík

Napište nám prosím do poznámky na konci objednávkového formuláře, kterou z těchto knih Vám můžeme přibalit jako dárek:

KDYŽ UŽ I DALAJLAMA – Vlastimil Marek
Autorem těchto svižných fejetonů je známý hudebník, muzikoterapeut, buddhista, lektor a spisovatel. Píše o době, duši, mozku - jak jej lze pozitivně ,,přeprogramovat”...

KAŽDÁ MAMINKA JE MOZART – Vlastimil Marek
Další sbírka fejetonů známého muzikoterapeuta a spisovatele. Autor zde shrnuje své poznatky o prenatálním životě, porodech, mateřství.

ŠMAJDOVINKY – Vladimír T. Gottwald
Půvabné a vtipné příběhy o vodníku Šmajdovi vyšly z pera známého herce Vladimíra T. Gottwalda. Jak sám píše, „role” v těchto pohádkách obsadil svými přáteli a známými.

CHRÁMOVÝ TYGR – Jim Corbett
Působivé vyprávění Jima Corbetta, vyjímečného člověka i lovce a pozdějšího zakladatele indických národních parků. Proslavil se lovem lidožravých šelem v Indii.

YUKON QUEST – John Firth
Tisíc mil divočinou z Kanady na Aljašku se ženou psi se saněmi a závodníci, kteří věří tomu, že letos konečně vyhrají. Historie a průběh nejtěžšího závodu psích spřežení na světě.

SJEZD VODNÍKŮ NA SOUMARSKÉM MOSTĚ – Ivo Stehlík a kol.
Od roku 1994 se ve Volarech pořádají řezbářské kurzy, na kterých si pod odborným vedením i naprostí laikové vyřezají loutku a zahrají s ní jedinečné ,,stodolní” divadlo...

ROZERVY – Iva Košatková a Roman Szpuk
Dva spříznění poetičtí autoři napsali básně, které vycházejí z hlubokého souznění s šumavskou krajinou a z neustálého hledání.

CHRÁMOVÁ STUDNĚ – Roman Szpuk
Niterná poezie šumavského rozervance a autora řady básnických sbírek, inspirovaná zážitky a setkáními. U každé básně je uveden pramen inspirace nebo věnování.

__________________________________________________________________________________________________________________________

KÁMEN V BOTĚ – Roman Szpuk
Sbírka nádherných šumavských haiku z pera známého českého básníka.

___________________________________________________________________________________________________________________

Přejeme Vám krásné chvíle strávené s knihami :-)

Hana Rysová - Václav Vokolek: Svět kamenů

... "Je zřejmé, že naši předkové nerozlišovali mezi posvátným a světským: vše živé, ale i kameny, mělo svůj posvátný aspekt jako nositel života a nutno říci, že tímto postojem byli dále než my, kteří spíše desakralizujeme." píše Louis Charpentier, významný badatel, který se zabývá duchovními vztahy pravěku a katedrál.

Je zajímavé, jak často posvátná místa souvisejí s kameny a vodou. Dávno ustrnulé, zdánlivě neměnné, s pevnými tvary se často setkává s vytrysknutou vodou, která proudí a je stále jiná. Nebo s hladinou vody, která zachycuje proměnlivost nebes. Pevné a tekuté se může spojit do vyšší jednoty. Zvláštní přírodní útvary, osamělé balvany, podivuhodné viklany, vztyčené neopracované kameny, sloupy, ale i obyčejná boží muka či kříž v polích cosi podstatného označují, vydávají svědectví. Stejně tak zázračné studánky či prameny vytrysklé na poutních místech jsou stopami posvátných dějů. Kameny můžeme geologicky přesně určit, zvážit a změřit, voda má dozajista zjistitelné chemické složení, ale těmito důkazy fyzické existence se k podstatě posvátnosti nedostaneme ani o milimetr blíž. Jako by tudy cesta poznání nevedla.

Pokud ovšem budeme posvátnost považovat za cosi skutečného, pak se můžeme pokusit o její definici. Vzhledem k mnohatisícileté tradici bychom mohli definovat značně dlouho a obsáhle. Spokojme se opět s jasným a srozumitelným výrokem M. Eliade: "Ve skutečnosti posvátného uchopil lidský duch rozdíl mezi tím, co se jeví jako skutečné, mocné, bohaté a smysluplné a tím, co tyto vlastnosti postrádá, totiž chaotickou a nebezpečnou záplavou věcí, které se objevují a mizí nahodile a beze smyslu."

To, že existuje skalní mísa ve tvaru srdce, můžeme považovat za zvláště důležitý vzkaz. V kamenném srdci, tak pravidelném, že lze dosti pochybovat o přírodním úkazu, je trvale přítomná voda. Zrcadlí se v ní obloha, slunce, hvězdy. Kámen se tak spojil s nebesy, s vesmírem, s vyššími kosmickými strukturami. ...

Lubomír Tyllner: Jihočeské vánoce

... Všichni odešli na půlnoční a doma zůstal jenom čeledín. Byl mu dlouhý čas, a proto si šel lehnout do maštale, kde byli koně; čeledín počne dřímati, když pojednou zaslechne hlas jako lidský, jenže trochu silnější: Náš čeledín je na nás hodný, nebije nás. Kdybychom mu tak mohli říci, aby přijal službu ve mlýně, udělal by tam štěstí. Čeledín uposlechl a vstoupil do služby ve mlýně; jedinká dcera mlynářova si ho oblíbila, a poněvadž byl pořádný člověk, neměli rodičové proti tomu ničeho, aby se vzali.

Po večeři nese děvečka kravám, čeledín volům nebo koňům Štědrého večera a vyřizuje té němé tváři: Hospodář posílá Vám Štědrého večera, abyste po celý rok tak hodně tahali, dojily. Také do studny hodí hospodyně kousek buchty, chleba, jablko a jádro ořechové. U studně řekne hospodyně: Hastrmane, hospodář ti posílá Štědrého večera, abys dával, jak jest rok dlouhý, dobrou vodu!

Slepice zaženou na Štědrý den, než slunce vyjde, pod stůl, pak sepnou kolem řetězem, aby se zdržely pohromadě, dá se jim pod stolem zobati též mák. Též lišce vynáší za humna hospodyně Štědrého večera, každého jídla kousek na mez, aby nechodila na slepice.

Na sv. Štěpána vleze starší děvečka pod žlab a čerstvě jí buchtu s medem, čím dříve jest s jídlem hotova, tím lépe bude dobytek žráti.

K večeři štědrovečerní bývalo ve vsi: polévka z hub, černý kuba, bosáčky a do hrnečku bramborů.

 Z Pelhřimovska

Ruth Benedictová: Chryzantéma a meč

... Japonská feudální společnost byla složitě stratifikovaná a status každého člověka byl dědičně určen. Tokugawové tento systém upevnili a velmi pečlivě usměrňovali každodenní chování jednotlivých kast. Každá hlava rodiny musela vyvěsit do dveřního prostoru oznámení o své třídní pozici a uvádět také přesně vymezená fakta dokládající její dědičný status. Zděděné postavení určovalo šaty, které hlava rodiny nosila, potraviny, které si mohla kupovat, a typ domu, v němž jí bylo dovoleno bydlet. Nejvýše stála císařská rodina a dvořané a pod nimi existovaly následující kasty uvedené v hierarchickém pořadí: válečníci (samurajové), rolníci, umělci a kupci. A pod nimi byli vyvrženci. Nejznámějšími a nejpočetnějšími vyvrženci byli příslušníci skupiny eta, vykonávající tabuizovaná zaměstnání. Byli to rasové, hrobníci, stahovači kůží zabitých zvířat a koželuhové. To byli japonští nedotknutelní, nebo přesněji nepočitatelní, protože dokonce cesty přes jejich vesnice neměly vzdálenost udávající milníky, jako by jejich území a obyvatelé vůbec neexistovali. Žili v zoufalé chudobě, a ačkoliv mohli vykonávat svá zaměstnání, z formální struktury společnosti byli vyloučeni. ...

Helena Vyhlídková: Proutek k proutku. Základní techniky

Často slyším dotaz, jestli lze koupit i nabarvený pedig. Koupit ho lze, ale třeba zrovna nemají takovou barvu a odstín, jaký potřebujete, pokud mají správný odstín, zase chcete jinou sílu pedigu. V tom případě si obarvíte pedig sami.
Na barvení pedigu lze použít barvy na textil. Barvu rozpustíte v 1/4 horké vody a roztok nalijete do nádoby obsahující 7-10 litrů vody. Přidáme asi 7 lžíc soli a promícháme. Pokud chcete mít barvu tmavší a sytější, dáte buď méně vody, nebo větší množství barvy. ...

Helena Vyhlídková: Proutek k proutku. Pokročilé techniky

Mořská tráva, zvaná elhar
Sušená lodyha z mořské trávy, která roste pod hladinou moře. Má mírně nazelenalou barvu.
Můžeme ji použít jako dekoraci na košík, k výpletům košíků nebo ošatek, kde vypadá velmi zajímavě. Před pletením ji krátce, jen na pár vteřin, namočíme. ...

Věra Koutecká, Ludvík Kunc: Vábení ducha Karpat

... Skály, balvany, sutě - výchozy prazákladu země pro kypění povlaku života, jež po tisíce let rozrušuje pokožku matečných hornin prostřednicvím miliard drobounkých organizmů a pokrývá je úrodnou prstí. Orvané skalnaté výchozy životnímu leptu zdánlivě odolávají a vystupují jak bizarní plastiky extravagantního umělce ze zelené palety fotosyntetizujícího oceánu.

Divoký svět bradel s převisy a puklinami, jimiž prýští na povrch chladivý dech karpatské země v letních parnech a chlácholivé vlaho v čase zimních plískanic. Tajemný ráj jeskyní poskytujících útočiště mnohým tvorům pro překonání strastí zimy či bezpečný úkryt pro nezkušená mláďata.

Vzpomínka na zimu prožitou na přelomu milénia. Strmý klouzavý svah pokrytý směsí mokrého bukového listí a sněhového poprašku. Špatně vyvážený krok, řítím se ozlomkrk vstříc dolině. Prudký náraz do spásného kmene třásnitého smrku na jelením ochozu, vyšlapaném generacemi kopytníků mezi zdánlivě neschůdnými skalisky vápencových bradel. ...

Stanislav Vodička: Planina ticha

... Voda sní, ale jinak než lidé. Nosí v sobě pravzpomínku na všechny tvary rostlin a jejich květů, v nichž byla odpradávna přítomná. Když zmrzne, rozpomene se kresbou do tvarů a my užasle hledíme na skleněnou tabuli, kde se třpytí palmy, plavuně, mechy, květy, řasy a rostliny už dávno neznámé. Voda je takový Picassův mozek. Když se zasní, vytvoří svou Guerniku a někteří lidé ji chápou jen jako magořinu, třebaže na ni užasle civí.

Tak nějak snívám o vodě v lese, když už táhnou podzimní mlhy a sluníčko je jen deskovitě bílé, nehřeje, a na kmenech stromů a na balvanech okřívají lišejníky vzpomínkou na krásu jara doby ledové. Země kořenitě voní tlením a houbami. V lidské společnosti by se tomu mohlo říkat třeba dekadence, avšak v přírodě není úpadek, ale jakási smířlivě úsměvná moudrost. ...

Milí přátelé, je květen, tráva už roste a pomalu začínám klepat kosy. V hlavě si převaluji jednotlivá slova a na stole před sebou mám štůsek knih, se kterými vás chci seznámit. Své přátele se svými přáteli. Pěkný den přeje Ivoš Stehlík

Karel Pacner, František Houdek, Libuše Koubská: Čeští vědci v exilu
Až po přečtení této mimořádně čtivé a zajímavé knihy jsem zjistil, kolik úžasných vědeckých osobností světového kalibru, o kterých jsem neměl ani tuchu, komunistický režim vyštval do zahraničí. V tu chvíli jsem si v plnosti uvědomil, že skutečně naše země stůně na absenci elit. Tři generace skvělých lidí byly zabity, zdecimovány buď nacistickými či později komunistickými kriminály nebo vyštvány z této země. Kromě tří předkomunistických exulantů, slavného antropologa Aleše Hrdličky, astronoma Zdeňka Kopala a zakladatele raketového výzkumu v USA Franka Maliny všichni ostatní představení vědci odešli z Československa po roce 1948. Jedna ze zářivých hvězd počátku počítačového výzkumu Antonín Svoboda, astronom Zdeněk Sekanina, matematik, který spočítal Einsteinovu sjednocenou teorii Václav Hlavatý, průkopník světové kardiochirurgie Jan Navrátil a další. Ke knize se opakovaně vracím, přečetl jsem ji asi čtyřikrát.

Kniha je brožovaná, formátu A5, má 360 stran a za 270 Kč si ji můžete koupit zde (Neoluxor.cz)

Meredith F. Smallová: Naše děti, naše světy (Jak biologie a kultura ovlivňuje naše rodičovství)

První kniha v češtině, v níž je velice čtivou formou představena etnopediatrie-relativně nový vědecký obor. Spojuje poznatky antropologů z různých kultur světa, pediatrů a vývojových psychologů a zkoumá, co z naší výchovy je dáno našimi biologickými potřebami a co do ní vnáší kultura, často navzdory našim biologickým potřebám. Měla by miminka spát o samotě, nebo se svými rodiči? Je lepší kojení, nebo krmení z láhve? Je pro další rozvoj kojence důležité, když na něj mluvíme nebo mu zpíváme? Na tyto a na další podobné otázky má kniha někdy velice překvapivé odpovědi, které často bourají zažité stereotypy nejen v naší společnosti. Každá kultura je totiž přesvědčena (jak jinak), že vychovává děti nejlépe. Tohle je kniha, ze které jsem opravdu nadšen, protože byť už jsou naše obě děti dospělé, ukazuje mi, jak vnější i vnitřní faktory vytvářejí kulturní, často velice škodlivé stereotypy a jaké jsou skutečné potřeby malých dětí.
Kniha je brožovaná, formátu A5, má 292 stran a za 296 Kč si ji můžete koupit zde (Kosmas.cz)

Kolektiv: Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí ze života)
Výbor české a světové poezie o domácích zvířatech, který uspořádal Zdeněk Volf je knihou ojedinělou. Ve verších básníků převážně z 20. století se objevují kravky, kozy, ovce, psi v obrazech, které už lidé z měst a dnes už i z vesnic zhusta neznají. Výbor má promyšlenou kompozici a kromě velikánů světové a české poezie představuje i autory takřka neznámé. Každá báseň ale má svoji hloubku a své pevné místo v knize. Umocněním veršů jsou pak syrové a jadrně krásné černobílé fotografie Jindřicha Štreita. Výjevy na nich zobrazené dobře znám ze svého života a okolí. Knihu považuji za jeden z nejlepších počinů nakladatelství Sursum a na poli poezie jeden z vůbec nejnápaditějších výborů, který byl kdy po revoluci vydán.
Kniha je vázaná, má formát 22x24 cm, 200 stran a za 269 Kč si ji můžete koupit zde

Nathalie des Valliéres: Saint-Exupéry. Archanděl a spisovatel
Životopis slavného spisovatele a pilota z pera jeho praneteře. Kniha je prošpikovaná fotografiemi, mnohdy velice málo známými, kopiemi dokumentů, dopisů a podrobně seznamuje s životem a prací slavného aviatika. Dovíme se, jak a kde vznikal Malý princ, jaké bylo jeho dětství, jak a čím se snažil překonat nudu v poušti mezi jednotlivými lety a spousty dalších zajímavostí.
Kniha je brožovaná, má formát 16x12 cm, 128 stran a za 179 Kč si ji můžete koupit zde

Jean Giono: Hlasy země

Z nakladatelství Tichá Byzanc mi poslali poslední zásilku knihy, o které jsem se domníval, že už je dávno vyprodaná. Krásná novela z pera autora Muže, který sázel stromy je oslavou sil přírody a sepětí člověka s nimi. Giono se tu rozmáchl svým nádherným jazykem a výsledkem je až pohanská oslava plodnosti země a údělu člověka. Rád se k téhle útlé knížce vracím. Když se hrabu v hlíně na našich pozemcích, zažívám podobné pocity jako hlavní protagonisté Hlasů země.
Kniha je brožovaná, má formát 17x11 cm, 160 stran a za 107 Kč ji můžete koupit zde.

ÚRYVKY Z UVEDENÝCH KNIH

Karel Pacner, František Houdek, Libuše Koubská: Čeští vědci v exilu
... „Pro americké astronomy se stal Plavec zvěstovatelem nové pravdy,“ upozorňuje Grygar. „U nich se výměnou hmoty mezi dvojhvězdami jako klíčového jevu jejich vývoje a proměnnosti dosud nikdo nezabýval. Až přišel český kolega a začal je to učit.“
Studenti v USA pravidelně písemně hodnotí všechny své přednášející. Zpočátku si asi pět či šest z těch asi 220 posluchačů stěžovalo: „Dr. Plavec šišlá...“ Potom už se nikdo neozval.Zřejmě to způsobila skladba studentů: „Dnes u nás převažují chlapci a děvčata z Číny, Japonska, Tchaj-wanu, Vietnamu, také z Afriky.“
Třebaže byly obě děti malé, inženýrka Plavcová nechtěla zůstat doma u plotny. „Moje manželka nemiluje řečnění, nemiluje, přednášet, nemiluje učit, ale byla odjakživa výborná programátorka,“ říká Plavec. „Nabídla se, že bude na naší katedře dělat programátorku. Okamžitě ji přijali. Neměli tam totiž nikoho, kdo by rozuměl počítačové technice tak hluboce jako ona.“
Na amerických univerzitách hodnotí posluchači své přednášející neustále. Jejich hodnocení jsou tajná a vedení fakult k nim s velkou vážností přihlíží. Vždyť ti mladí lidé za své vzdělání platí, mají tedy právo, aby je učili nejlepší kantoři. Plavce si studenti vysoce cenili, protože jim uměl srozumitelně vykládat složité věci – a tím mu dláždili cestu k návrhu na profesuru.
Když se vedení fakulty rozhodlo, že ho jmenuje profesorem, požádalo o posudky na jeho práci americké a zahraniční kolegy. Od všech byly vynikající. Chyběl jenom přípis z Československa. Děkan o něj velice stál. Plavec se mu snažil vysvětlit, že to bude náramně obtížné: „Tam čte všechny dopisy Státní bezpečnost, tím bychom adresáta přivedli do maléru. Nakonec jsme se shodli na tom, že děkan pošle na ředitelství Astronomického ústavu ČSAV dopis asi tohoto znění: ´Prosíme, abyste se vyjádřili k vašemu pracovníkovi, který přednáší na naší škole...´ Jen tak, bez uvedení jména. A představte si, že zakrátko mi přinesl děkan ukázat dopis: ´Miroslava Plavce velmi dobře známe, je to vynikající odborník...´ Podepsán docent Luboš Perek, ředitel. Za to jsem mu už nejednou poděkoval,“ jihne Plavec vždycky, když o tom mluví. „Nevíte, jak ohromnou cenu pro mne takový dopis měl.“  ...

Meredith F. Smallová: Naše děti, naše světy (Jak biologie a kultura ovlivňuje naše rodičovství)
... Obecným hlavním cílem americké kultury je podpora „nezávislosti“. Tento kolektivní cíl byl dokumentován v několika studiích bílých rodičů střední vrstvy. Nezávislost se opakovaně tematizuje v rozhovorech, pro své děti si přejí „všichni“ rodiče. Je zajímavé, že rodiče v jiných kulturách toto téma nikdy nezmiňují. Touhy rodičů dokonce ovlivňují samotnou charakteristiku dětí. Zjistili to Sara Harknessová a Charles Super, když rodiče pocházející ze tří různých kultur požádali, aby charakterizovali inteligentní, chytré dítě. V Americe je „inteligentní“ dítě agresivní a soutěživé. V Nizozemsku je inteligentní vytrvalé dítě, které má pevnou vůli a sleduje jasný cíl. U afrických Kipsigiů je nejinteligentnější to dítě, které je zodpovědné a plní své povinnosti. Každá rodina se snaží u dítěte podpořit vlastnosti, kterým daná kultura dává přednost. Američané používají nejrůznějších druhů vizuálních a verbálních podnětů, aby získali pozornost miminka a přiměli ho k reakci. Do kolébky vkládají černobílé piktogramy, aby podpořili zrak dětí. S dítětem vedou dlouhé monology, protože si myslí, že to zlepší jeho kognitivní schopnosti. Amertičané se snaží vštípit dětem hrdost (self-esteem, sebeúcta pozn. Překl.). Je to slovo, které se nedá snadno přeložit do jiných jazyků, pokud tato vlastnost není součástí kulturního prostředí. Je důležité pouze v soutěživé společnosti zaměřené na vlastní ocenění. U Holanďanů je tomu jinak. Jsou přesvědčení, že rozvoj inteligence podporuje pravidelnost, odpočinek a čistota. Takže, když dítě začne zlobit, tak jako zlobí děti na celém světě, rodiče si myslí, že za to může narušení rytmu dítěte. A Kipsigiové zavalují děti domácími pracemi. Už ve dvou letech, kdy je malý Američan ještě batole, dostávají kipsigijské děti první úkoly. V šesti běžně tráví polovinu dne prací pro rodinu. Lidé v každé z těchto kultur by nebyli schopni vychovávat své děti jinak. Představte si malého Američana, který ve dvou letech doma pomáhá a má jen málo času na hraní. Pro nás by to byla smutná „ztráta dětství“, toho bezstarostného období plného vývoje a objevování.Stejně tak by byla kipsigijská maminka šokovaná, že si nezodpovědné, líné americké dítě jenom hraje a nic nedělá. Jak bude moci takové dítě vyrůst a myslet?, zeptala by se. Všichni souhlasíme s tím, co inteligence obecně znamená, a všichni souhlasíme, že být inteligentní je lepší než být hloupý, ale každá kultura vyzvedává a pozitivně hodnotí rozdílné aspekty inteligence.  ...

Kolektiv: Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí ze života)

Roman Szpuk: Večer u ovcí

Krajkoví ovcí po svahu rozhozené
zmuchlal hrom v chumáč do úzkosti.
Pít budu z vlny deštěm nasycené,
já, pastýř či vlk, řezníkům k zlosti.

Po bouři mží na louky, není to slyšet,
pod nohama stmívání praská klest.
Ovce usínají pokorně a tiše,
slehlým stádem bloudím na vlastní pěst.

Ovčinec daleko svá vrata zamkl,
vzduch nehybný jak žhavé na svíčce,
jen tak, co by po plameni máchl,
spočinout smím krátce, kratičce.

Robert Frost: Pastvina
(přel. Hana Žantovská)

Jdu uvolnit ten pramen ve stráni,
jen co bych vyprostil ho od listí.
(Snad počkám, až se voda pročistí.)
Zdržím se krátce. - Pojď i ty.

Chci dojít pro to malé telátko,
které se motá, staré sotva den.
Máma ho líže drsným jazykem.
Zdržím se krátce. - Pojď i ty.

Nathalie des Valliéres: Saint-Exupéry. Archanděl a spisovatel
... Renée de Saussine, kterou nazývali Rinette, se narodila 1897. Byla starší sestrou Bertranda de Saussine, Saint-Exupéryho kamaráda z gymnázia Saint-Louis v Paříži. Hrála mistrovsky na housle a pořádala koncerty. Se Saint-Exupérym udržovala dlouhou korespondenci, která byla v roce 1953 uveřejněna pod názvem „dopisy smyšlené přítelkyni“.
Rinette, v noci jsem docela jiný. Někdy je mi trochu úzko, když ležím s očima otevřenýma. Nejsem rád, že mně oznámili mlhavé počasí. Nechci se zítra zabít. Svět by sice moc neztratil, zato já všechno. Představte si, kolik přátel mám v Alicante. A ten arabský koberec, který jsem si dnes koupil, nyní zatěžuje mou duši majetníka. Vždyť mi bylo tak lehko, když jsem neměl vůbec nic.
Rinette, mám kamaráda, jehož ruce byly popáleny. Nechci mít popálené ruce. Dívám se na ně a mám je rád. Dovedou psát, zašněrovat střevíce, improvizovat opery, které se Vám nelíbí, ale které mě dojímají. Potřeboval jsem k tomu dvacet let průpravy. A někdy svírají obličeje. Představte si to!
Rinette, dnes večer jsem ustrašený jako zajíc. V noci se mi všechno zdá křehké. A taky všechno, co mě poutá k těm, které mám rád. A kteří spí, když v noci v posteli bdím a jsem ještě neklidnější než ošetřovatel nemocného.
Tak špatně chráním své poklady.
Antoine de Saint-Exupéry  ...

Jean Giono: Hlasy země
... Tak, teď to začne.
Zaoře rovně až tam k těm keřům; schválně si je nechal jako znamení; a to bude hlavní brázda. Všechny ostatní budou ležet podle ní. A až to bude odtud až tamhle k mladému cedru celé pokryté brázdami, až to bude jako prejzová střecha, dobré to bude. Tak tedy s chutí do toho!
Probudil se v něm jeho lovecký vražedný pud, když prudce zabořil ostrý plužní zub do země. Zaúpěla; povolila. Ocel vyrvala a obrátila pěkný kus hlíny, černé a mastné. Ale najednou se země vzpamatovala: vzepřela se, jako by zkoušela kousat, bránit se. Zatřáslo to celým spřežením, od koňových čelistí až do Panturlových ramenou. Hned se podíval na radlici; je ještě pořád celá, přestože narazila na pořádný kámen.
-A přece to zorám, - povídá Panturle a zatíná zuby.
Radlice, podobná přídi člunu, pluje po uklidněné zemi.
-Vijé, vraný, táhni trochu, ty lenochu!
Jde to vesele a krásně. A už je tu slunce: přeskočilo návrší a vychází. A už je Aršula: přeskočila potok a přichází.

Žena se trochu přibližuje k muži. Přibližuje se nenápadně, opatrně se naklání, protože se ještě neodvažuje přiblížit se bez okolků. Má to opravdu plné ruce pevného masa, pružného a teplého, a zároveň tvrdého, to mužské zápěstí, poutající ji k muži, to zápěstí, tvořící most, po kterém vzkypělá mužova touha přechází do ní.
Ucítil, že se k němu blíží; uzel jeho dlaní se svírá, hlavní šlacha na zápěstí se chvěje a Panturle ji přitahuje k sobě. Žena sklouzává trávou a už sedí vedle něho. Všechna vlákna její krve se rozjásala jako síť potoků a řek. Klade hlavu na chlupatá prsa. Slyší srdce a tlumený praskot toho hrudního koše, v němž srdce leží jako krásný plod na listí.
Tu se ta tíha vody, kterou cítí na ramenou a kterou je mužova paže, stává těžkou. Žena klesá naznak do té paže jako snop sena a uléhá do trávy.  ...

Milí přátelé, za oknem se šumavské mlhy rozplizují všemi směry a u kamen je moc dobře. Teplo domova se mi rozlévá všemi údy. Myslím na Vás a přeji Vám smysluplné prožití našeho času. Ivoš Stehlík

Hana Rysová, Václav Vokolek: Svět kamenů
Nádherné černobílé fotografie kamenů Hany Rysové jsou osou knihy. Fotografie jednotlivých kamenů, viklanů, kamenných křížů a schodů, megalitických kamenných obřadišť, kromlechů a rondelů, soch, převážně z Čech, ale také z Bretaně, Skotska a Anglie. Kameny, kameny a kameny. Sílu fotografií umocňují krátké texty Václava Vokolka, které upozorňují na magickou a posvátnou stránku existence kamenů a na to, jak naši předkové vnímali propojení svého života a vesmíru s kameny.
Kniha je brožovaná, má formát 20x20 cm, 200 stran a za 288 Kč ji můžete koupit zde

Lubomír Tyllner: Jihočeské vánoce - vánoční písně, koledy, obyčeje a betlémy z jižních Čech, Vysočiny a Pošumaví
Krásně vypravená kniha s celostránkovými barevnými fotografiemi na křídovém papíře a 125 vánočními písněmi včetně notového zápisu je mimořádným exkurzem do vánočních zvyků a obyčejů našich předků. V tento předvánoční čas je kniha milým pohlazením z dob, kdy se tak nepospíchalo.
Kniha je vázaná, má formát 28x23 centimetrů, 224 stran a za 360 Kč ji můžete koupit zde

Ruth Benedictová: Chryzantéma a meč (Vzorce japonské kultury)
Slavná americká kulturní antropoložka Benedictová se ve své knize, kterou psala za 2. světové války, pokusila porozumět Japonsku a Japoncům, se kterými byli tehdy Američané ve válečném stavu. Její sonda do vnitřního světa Japonska je tak zdařilá, že si díla mimořádně cení i sami Japonci. Před našima očima ožívá přísně hierarchická společnost s pevnými, pro nás Evropany často velmi bizarními pravidly. Protože jsem vyrostl na Kurosawových filmech a staré Japonsko mne vždy fascinovalo, čtení této knihy pro mne bylo opravdovým zážitkem.
Kniha je brožovaná, formátu 21x15 cm, má 304 stran a za 314 Kč ji můžete koupit zde

Helena Vyhlídková: Proutek k proutku. Základní techniky
Velmi prakticky udělaná košíkářská příručka, kdy každý technologický krok je demonstrován barevnou fotografií a přesným popisem. Kniha se vůbec nezabývá historií řemesla, pletení je demonstrováno na pedigu, samozřejmě je ale možné dané techniky použít i na vrbové proutky nebe papírové ruličky. Myslím si, že začátečník by skutečně byl schopen se naučit plést jenom po přečtení této knihy.
Kniha je vázaná, formátu 26x18 cm, má 104 stran a za 268 Kč ji můžete koupit zde

Helena Vyhlídková: Proutek k proutku. Pokročilé techniky
Pokračování, kdy autorka navazuje použitím jiných materiálů (pedigová šéna, pedig band, mořská tráva, zvaná elhar, vodní hyacint, kukuřičný provázek) a nových technik. Zábava pro nadcházející dlouhé zimní večery.
Kniha je vázaná, formátu 26x18 cm, má 96 stran a za 268 Kč ji můžete koupit zde

Věra Koutecká, Ludvík Kunc: Vábení ducha Karpat
Kniha skvělé botaničky a ochránkyně přírody Věry Koutecké je jejím holdem přírodě zejména slovenských Karpat. Autorka osvědčila skvělé oko, kterým nachází jemné detaily i monumentální kompozice a schopnost přetavit viděné do obtížně ohebných slov. Kniha je z rodu Karpatských her Míly Nevrlého či Hlasů země Jeana Giona, ale je svá, tak jako je svá autorka. Knihu doprovodil desítkami ilustrací další z velkých znalců a milovníků slovenských Karpat Ludvík Kunc. Jeho hnědě tónované obrazy s jemně rozpíjenými detailyevokují tušové malby starých čínských mistrů.
Kniha je vázaná, formátu 24x17 cm, má 92 stran a za 265 Kč ji můžete koupit zde

Stanislav Vodička: Planina ticha
Úžasná kniha knihaře a osobitého spisovatele Stanislava Vodičky, který žil v Tasově, přátelil se s Jakubem Demlem a chodil remízky, polemi a lukami moravského venkova a na drobné kartičky si poznamenával svoje imprese. Myslím si, že bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co ve světové přírodní próze vzniklo. Někdy jemné, jindy robusní obrazy niterných přírodních dějů, drobné filigrány lidských osudů... Měl jsem to štěstí, že jsem díky Radkovi Zejdovi jako kluk poznal pana Vodičku osobně. Dodnes jsem si uchoval vzpomínku na jeho knižní vazby pošité korálky a na krásné mrazové papíry. Žel, již dávno ho kryje zem. Kniha je krásně ilustrována mým oblíbencem Mirko Hanákem. Vřele doporučuji.
Kniha je vázaná, formátu A5, má 206 stran a za 30 Kč ji seženete v tomto antikvariátu nebo náhodně v nějakém jiném antikvariátu

ÚRYVKY Z UVEDENÝCH KNIH

Milí přátelé, máme za sebou deště a následné povodně a teď, když píšu tyto znaky, se za oknem vzduch tetelí horkem a seno schne před očima. Kéž by počasí aspoň chvilku vydrželo, aby v zimě bylo co dát dobytkům. Z letní Šumavy vás všechny zdraví Ivoš Stehlík

Peter Gray: Svoboda učení
Americký psycholog Peter Gray mne nadchl, protože konečně jsem objevil někoho, kdo o vzdělávání přemýšlí velmi podobně. Zjistil jsem, že závěry mých úvah jsou prakticky totožné s jeho a bylo pro mne nesmírně cenné zjištění, že sice někde daleko za velkou louží, ale přece mám tak spřízněnou duši. Gray jednak díky pozorování předškolních dětí a hlavně díky pozorování etnologů, jak probíhá vzdělávání v lovecko-sběračských společenstvích došel k zásadním závěrům, jak by mělo fungovat vzdělávání, aby bylo efektivní a radostné. Na příkladu americké školy v Sudbury Valley, kde se už 40 let děti učí samy od sebe navzájem ve věkově promíchaných skupinkách bez učitelů, demonstruje správnost svých myšlenek. V závěru knihy se zamýšlí nad současným školstvím, jeho selháváním a nesmyslnou snahou o jeho reformu zevnitř. Jediná reálná reforma, i podle mého názoru, se může prosadit zvenčí díky lidem, kteří opustí stávající školský systém. Vřele doporučuji tuto útlou knihu k přečtení.

Sešit formátu A5 má 100 stran a za 153 Kč si ji můžete opatřit zde.

Míjím se s měsícem (Výběr z českých a slovenských haiku)

Pánové Krátoška a Martinec dali dohromady výbor haiku z pera třiceti českých a slovenských básníků. Od velmi dobře známých jmen (Jiří Dědeček, Zdeněk Thoma, Miloň Čepelka či můj kamarád Roman Szpuk) k autorům poměrně neznámým (Petr Zákravský, Zdeněk Škrabánek aj.) se klene oblouk milovníků haiku v naší středoevropské kotlině. Je to zajímavé, že tak bytostně asijská záležitost, tak japonská, má tolik obdivovatelů (také k nim patřím) a aktivních provozovatelů v naší kultuře. Prostá, původně sedmnáctislabičná forma, zhusta stále dodržovaná, má svoje kouzlo a tato kniha je toho nejlepším dokladem.
Kniha je brožovaná, má rozměry 15x11 cm, 182 stran a za 151 Kč si ji můžete koupit zde.

Forrest Carter: Odvedu vás do Sierry Madre

Jedna z mých oblíbených knih, ke které se stále vracím. Drsný a zároveň něžný životní příběh apačského náčelníka Geronima, který nechtěl nic jiného, než žít v klidu. Musel ale celý život bojovat, aby si uchoval svoji svobodu a duchovní sílu. Máme před sebou portrét člověka, jehož vhled do duchovní podstaty bytí, obrovská vůle a strhující charisma by z něj udělaly mimořádnou osobnost v jakékoliv společnosti. Jeho tragédií nebo možná triumfem bylo, že se narodil v prostém wikiapu uprostřed amerických hor. Forrest Carter nenapsal příliš mnoho knih, ale obě, které byly přeloženy do češtiny, mají právem nemalý okruh příznivců. Druhou knihou je Škola Malého stromu.
Kniha je vázaná, formátu A5, má 248 stran a za 197 Kč ji můžete koupit zde (www.dobre-knihy.cz)

David Abram: Kouzlo smyslů

Objevná a neobvyklá kniha. Po tisíce generací se lidské bytosti považovaly za součást širšího společenství přírody a pěstovaly aktivní vztahy nejen mezi sebou navzájem, ale i s ostatními zvířaty, rostlinami a dalšími přírodními fenomény – včetně hor, řek, větrů a počasí - , jež jsme teprve nedávno začali považovat za neživé a bezduché. Jak tedy mohlo dojít k tomu, že lidé zpřetrhali svou pradávnou sounáležitost s přírodním světem? A co musíme dnes my udělat pro to, abychom onen vzájemně posilující vztah s živou, dýchající zemí znovu obnovili, nechceme-li riskovat další úpadek našeho pozemského domova? Významný americký filosof čerpá ze zdánlivě neslučitelných pramenů jako je fenomenologie vnímání Maurice Merleau-Pontyho, balijský šamanismus, apačská vyprávění příběhů či vlastní bohaté zkušenosti pouličního kouzelníka. Ponořme se spolu s autorem do hluboké inteligence světa ne-lidských tvorů.
Kniha je vázaná, formátu A5, má 410 stran a za 448 Kč ji můžete koupit zde.

Věra Borská: Už vyšla večernice (Bobravské pohádky)

Autorce se podařilo napsat jemňounké pohlazení, které ocení dítě i rodič nebo dědeček či babička. Poetické, vtipné, prostě krásné pohádky. Mají podtitul Bobravské pohádky, který svádí k tomu domnívat se, že jde o staré pohádky tradované okolo řeky Bobravy na Moravě, ale není tomu tak. Krajina kolem Bobravy byla autorce toliko inspirací, a to inspirací mimořádně výživnou. Její pohádky si lehají na dětský polštář lehounce, jako prachové peří, a zdají se pak dětem jako obláčkové sny plné smíchu i zadumání, které nikdy netíží.
Kniha je vázaná, formátu A5, má krásné černobílé i barevné ilustrace od paní Lidmily Anny Dohnalové, má 92 stran a za 116 Kč si ji můžete koupit zde.

ÚRYVKY Z UVEDENÝCH KNIH

Roman Szpuk: Chraplavé chorály
... Bleděmodře svítá. Vycházím po schůdkách nahoru. Nesu si svůj vichr vzhůru, nebo se tu s vichrem střetávám? Mračna během kuropění prořídla, s blížícím se sluncem však opět houstnou, letí kolem mne a vzduch, který pokryl špičku věže průsvitnou námrazou, mi vniká až na kůži. Na východě září srpek měsíce. Vzdálená mračna jsou příběh, který si kdosi vymýšlí, anděl letí jinudy zdánlivou nehybností, ale do skutečného děje vstupuji zde. Abych rozehnal křídla tísně, rozrazil stěny obydlí nočních duchů, piju na ex deci vodky. Alkohol útočí na oslabený mozek, rozsvětluje vnitřní chodby a vichr se dal do tance. Svými výpady mi ukazuje v trhancích letících mračen partituru a prozrazuje mi, že tato skladba je připsána mně. Rozkročen zvedám obě ruce a z můstku věže křikem oznamuju nástupy jednotlivým skupinám par. Húúú, teď vy tam vlevo, pořádně, forte! A vpravo také. Míjíte věž, tedy škvírou mezi mnou a vámi ať proběhnou v protivětru dívky smyčců s rozpouštějícími se copy! Nenechte je usednout na obzoru! Ať se nestydí! Roztrhněte jim šat na hrudi. Plašte mlhu, která je právě teď úplně halí. Rozbaluje se, aby se z ní vyloupla další zabalená mlha, další zapečetěné chuchvalce. Sotva popadám dech, nevidím nic a nikam! Jsou to zlomky sekund, kotle víří, zasekávají se ozubená kolečka námrazy a hned húú húú. Toto démonické dvořanstvo obklopující neviditelného, toto bílé havranstvo vypuštěné z archy záobzoří! Tu stříh! Jak daleko vidím!  ...

Jan Morávek: Plavci na Sázavě
... Jako by mu chtěla pomoci, a bylo na ni, aby sama začala, optala se ho co nejvšedněji:
“No tak, Vincku, kam půjdeš o pouti tancovat?”
“Kam bych šel?” opáčil úmyslně nechápavě. “Na panskou...”
“A do hořejší hospody bys nepřišel?” zažadonila pojednou upřímně.
Už povoloval, ale náhle tvrdě odmítl:
“Víš, že do hořejší naše parta nechodí, tam chodí jen vaši...”
Nedopověděl, neboť v tom okamžiku ozval se z břehu štěkavý hlas. Stará Dolejška, hřmotná a rozcuchaná jako ježibaba, stála ve vrátkách pod lipou a otvírala ústa na celé kolo. Rukama hrozila Fandě a vykřikovala na celou ves bez studu:
“Táhneš domů, zatracená mrcho! Koukejme se ji, vdávandu, ona za ním leze před celou vesnicí, nestyda...! Hned obrať a jeď domů! Počkej, já ti jich namelu...”
Fanda zahořela hněvem a hanbou.
Vincek se posměšně zachechtal a udeřil sochorem o kamenité dno až zapraštěl.
Starý Loučil zahoukl táhle od vesla:
“Jářku, Vincku, ať si ji dá ta stará čarodějnice pod šturc...!”
Ale Vincek mlčel. Odpliv’si jenom skrz zuby, pošoupl lodenový klobouček se sojčím peřím furiantsky na ucho a opřel se vší silou o sochor. Předák už vjel do vrat jezu a silný proud uchvátil pramen, dávající se v let. Jako šíp protkl vor bílé peřeje pod jezem. Plavcům šplíchaly vlny až ke kolenům, div je nesrazily do proudu. Bylo nutno sebrati se v tom náporu a šumu a jeku. Vořiny praskaly a vor se tlačil na vor, houžve stenaly a praštěly nejvyšším napětím. Proud je hnal úzkou kamenitou drahou k Žampachu. Jediné falešné hnutí veslem a z vorů byly trosky, hromada dřeva, změť klad, drtící těla plavců.
Ale u vesla pevně stál starý Loučil, nejzkušenější vrátný na dolejší Sázavě. Nikdo tak neznal řeku jako on. A za ním na “pacholčím” číhal se sochorem v ruce Vincek, chlouba jejich rodu, nejstatnější chlapec z vesnice.  ...

Jiří Černý: Poutní místa českobudějovické diecéze
Nicov (Prachatice)
Šumavská obec 30 km západně od Prachatic, 5 km východně od Kašperských Hor (894 m). Německy Nitzau. Roku 1921: 673 většinou německých obyvatel. Roku 2001: 92 obyvatel z toho 33,7 % katolíků.
Farní kostel sv. Martina. Do kostela sv. Martina v 19 století každoročně na svátek sv. Prokopa přicházelo procesí z Kvildy. Roku 1310 je doložen při kostele poustevník. V Nicově působil kněz pověsti svatého života P. Johann Jungbauer (1815-1896), viz. též VIMPERK. Asi 1,5 km od kostela se nachází vrch “Královský kámen” (1059 m) s kamenným oltáříkem, který do skály vytesali roku 1916 místní sedláci a kameníci Johann Klement a jeho syn jako projev pokání. Kaple se stala místem soukromých pobožností. Na okraji obce od roku 2005 znovu stojí ojedinělý tzv. Kohoutí kříž (Arma Christi), jehož poničený originál byl v 60. letech 20. století přenesen ke kostelu sv. Markéty v Kašperských Horách.  ...

Petr Hýbl: Pajdal
... Přesně podle jeho předpokladu zaútočil Syčev dlouhým levým direktem, za kterým měl hned následovat i pravý.
Na setinu sekundy přesně vyrazila Karlova levá ruka proti úderu. Nezablokovala ho, ale v okamžiku, kdy se měla pěst v rukavici zastavit o jeho hlavu, ji prudce srazil do pravé strany, čímž rozhodil Syčevův kryt. Protože Rus do úderu padl váhou těla, nemohl svůj pohyb kupředu v žádném případě zastavit a jeho odkrytá hlava a tělo se dál řítily proti Karlovi.
Už při srážení Syčevova direktu do strany pokrčil Karel nohy v kolenou, zároveň přenesl váhu těla na zadní nohu jako při vrhu koulí, a pak se jeho pravý bok a rameno prudce vytočily kupředu a od jeho brady se proti Syčevově hlavě vyřítil bleskový direkt a narazil na ni plnou silou.
Rus padl po úderu jako podťatý strom a ležel Karlovi u nohou s rozhozenýma rukama.
Zaplněná sportovní hala nejdřív zaskočena ztichla a pak se v úžasu rozhučela. Kulhavý boxer, který by měl podle všech přírodních zákonů prohrávat, vyhrává a svou brilantní technikou a tvrdým úderem vyrovnává proti ostatním boxerům svůj fyzický handicap!
Trenér Malina ho zcela spontánně objal a teprve pak mu potřásl rukou. V místě vyhrazeném pro boxery sledovali Novákův boj Američan Davenport i Kubánec Correa, kterému měl být Novák ve čtvrtfinále příštím soupeřem.
Černý pardál, jak kubánskému boxeru tisk i všichni okolo boxu přezdívali, nedával najevo žádný ze svých pocitů. Jeho tvář byla stejná jako při kterémkoliv jiném utkání. Jen on sám věděl, že se do jeho mozku vkrádá tíživá obava z tohoto celkem neznámého boxera.  ...

Ko Un: Deset tisíc životů

Pongdža

Pongdža s deformovanou nohou
Pongdža, co se nevdala
Pongdža, co umí skvěle zacházet s jehlou
najednou dozrála
Pongdža už poznala, jak chutná muž
Uprostřed noci přišel k ní mládenec
jemně přivírala oči
přidržela nohavice
ještě zůstaň, pohrajem si!

Mnoho hvězd je na nebi

Prastará borovice

Nad Čangguovým polem v Setcho je borovice
věkovitá borovice
když tam zajdeš, u ní
ve špatných časech
uslyšíš prý
povídání prapradědečků
jejich mumlání
mumlání prapradědečků, které jsi ani neznal

Milí přátelé,
po parném létě tu máme nefalšovaný podzim. V kamnech praskají modřínové větve a za oknem drobně poprchává. Ideální čas věnovat se knihám. Všechny Vás zdravím a přeji požehnaný čas. Ivoš Stehlík

Roman Szpuk: Chraplavé chorály
Můj kamarád Roman Szpuk, který je čtenářské obci znám hlavně jako básník, tentokrát napsal, jak sám uvádí, lyricko-meteorologické prózy. Roman je milovníkem silných okamžiků. Často za největší sloty, kdy by člověk příslovečného psa ven nevyhnal, vyráží večer z Vimperka na Boubín, aby čelil počasí a přečkal noc spolu se zuřícími živly. Zážitky, které se do něj zasekávají jako rány  šumavských dřevorubců, přetavuje svojí básnickou imaginací a výsledkem jsou prózy, které věrně zobrazují nálady a charaktery počasí, přírody i lidí. Hlavními hrdiny knihy jsou Šumava a její neustálé proměny, ale tu a tam narazíme i na rázovité lidské postavy. Věčný rozervanec Roman napsal jednu ze svých nejlepších věcí, ve které vzdal hold milované Šumavě.
Kniha je brožovaná, vyšla jako druhý svazek mojí nové edice Quercus (první bylo Naplavené dříví), má formát 19x12 cm, 166 stran a za 224 Kč ji můžete koupit zde

Jan Morávek: Plavci na Sázavě
Nedávno jsem sáhl po tomhle mým vrstevníkům a zejména mladším téměř neznámému románu a byl jsem příjemně překvapen. Morávek, kronikář života na Sázavě, přesvědčivě popsal život vorařů. Když jsem to četl, vrátil jsem se v duchu do svých studentských let v Ostravě, kde jsem poznal podobný život a podobné charaktery. Mezi havíři. Rychle vydělané peníze, které se rychle utratily v nejbližší knajpě, pro ostré slovo a pádný  úder se nikdy nešlo daleko.a na konci měsíce kolikrát nebylo ani na jídlo. Život na ostří vorařské sekery, jediný špatný okamžik, pramen se rozpadá a volné klády drtí tělo nepozorného plavce.  Zápletka románu je jako ze Shakespearova Romea a Julie. Dva znepřátelené plavecké rody a velká láska s tragickým koncem.
Knihu je možné sehnat už jen v antikvariátech, třebas tady (muj-antikvariat.cz)

Jiří Černý: Poutní místa českobudějovické diecéze (Milostné obrazy, sochy a místa zvláštní zbožnosti)
Českobudějovická diecéze zahrnuje celkem deset vikariátů: České Budějovice-město, České Budějovice-venkov, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Pelhřimov, Písek, Prachatice, Strakonice, Sušice-Nepomuk a Tábor. Autor pečlivě zmapoval všechna místa, ke kterým se upínali a upínají věřící dříve a nyní. Kniha je podrobná a je doplněna bohatým obrazovým doprovodem. Od Bavorova až po Železnou Rudu nás autor zavádí do míst notoricky známých, i do takových, které znají věřící jen z několika nejbližších vesnic.
Kniha je vázaná, formátu 23x16 cm, má 344 stran a za 297 Kč ji můžete koupit zde

Petr Hýbl: Pajdal
Jako žďárský patriot jsem si s chutí přečetl román, který ve Žďáru začíná. Malý kluk Karel Novák vyrůstá v dětském domově ve Žďáru nad Sázavou a pro jeho fyzickou vadu mu říkají ostatní Pajdal. Začne ale v místním oddílu boxovat a nakonec to dotáhne až na amatérského mistra světa a profesionálního mistra Evropy. Nicméně, přes výrazné sportovní výsledky se mu nevyhýbají velké osobní problémy, které není tak jednoduché přímočaře vyřešit. Částečně autobiografický román úspěšného českobudějovického boxera a trenéra, který to z chovance dětského ústavu dotáhl až na mistra republiky v boxu, je strhujícím čtením.
Kniha je vázaná, formátu A5, má 508 stran a za 310 Kč ji můžete koupit zde

Ko Un: Deset tisíc životů
Další ze skvělých počinů nakladatelství DharmaGaia na poli asijské poezie. Ko Un, letos osmdesátiletý, který prožil dětství za japonské okupace, téměř deset let se potuloval po celé Koreji jako žebravý mnich, poté se stal politickým aktivistou a byl čtyřikrát zavřený, je dnes režimním básníkem a jedním ze žhavých kandidátů na Nobelovu cenu za literaturu. Poezie z něj prýští s určitou samozřejmou lehkostí. Kniha je výborem z jeho dosud neuzavřeného stěžejního a možná životního projektu Maninbo - Záznamy deseti tisíc životů. V dosavadních třiceti dílech Ko Un zaznamenal setkání s nejrůznějšími lidmi, které za svého bohatého života poznal, ale také setkání s lesem, rybami nebo krajinou. Bude-li mu dán čas, možná zaznamená opravdu deset tisíc životů.
Kniha je brožovaná, formátu 15,5x10,5 cm, má 182 stran a za 178 Kč ji můžete koupit zde

ÚRYVKY Z UVEDENÝCH KNIH

Osobním podpisem autora získává kniha zvláštní hodnotu - jakoby se autor, do této chvíle schován v pozadí, stal skutečným...

Uvedené knihy je možné v našem obchodě získat s touto přidanou hodnotou (samozřejmě bez příplatku). Při objednávce to prosím připište do poznámky na konci objednávkového formuláře.
_____________________________________________________________________________________________

DŘEVORUBECKÉ POHÁDKY - Ivo Stehlík
Druhé vydání původních pohádek, které vypráví o těžké práci dřevorubců a hlavně o lese, který dává obživu i radost lidem v horách. V knize se setkáme s pohádkovými bytostmi jako je vodník, hejkal nebo pavoučí mužíček a čarodějnice Ustrigbába, a jako v každé správné pohádce se dočkáme i šťastných konců.
,,Ty pohádky jsou holdem dřevorubcům denně riskujícím své životy a zdraví při těžké práci v lese. Jsou oslavou dvou nádherných krajin mého srdce: Žďárských vrchů, v jejichž lůně jsem se narodil, a Šumavy, kterou jsem si zvolil za svůj domov.” (autor)
více o knize...
Naše cena: 134 Kč

__________________________________________________________________________________________________________

NAPLAVENÉ DŘÍVÍ – Ivo Stehlík
Krátké prózy a zamyšlení spisovatele, nakladatele, zemědělce, bývalého dřevorubce a místostarosty Ivo Stehlíka, ve kterých se vyznává ze své lásky k přírodě a odhaluje své nitro. Většina textů vznikla na Šumavě a jsou doplněny černobílými fotografiemi.
více o knize...
Naše cena: 160 Kč

 __________________________________________________________________________________

POHÁDKY ZE ŠUMAVSKÝCH LOKÁLEK – Roman Kozák   
Půvabné železniční pohádky volarského výpravčího Romana Kozáka se odehrávají v okolí Volar, odkud vyjíždějí vlaky do tří směrů a na každé z těch tratí zažívají lokálky leccos zajímavého. Smrky jim kynou na pozdrav, výpravčí mívají červenou čepici i nos a semafory pláčou jako.. no jako semafory.
více o knize...
Naše cena: 162 Kč

 _________________________________________________________________________________________________________

DALŠÍ POHÁDKY ZE ŠUMAVSKÝCH LOKÁLEK – Roman Kozák
Další železniční pohádky z pera volarského písmáka Romana Kozáka, například O výpravčím s ploutvemi, O nejhezčí lokálce na světě, O mašince, co si pořád zpívala, Jak se Jeník bál jezdit vlakem a další.
více o knize...
Naše cena: 162 Kč

_________________________________________________________________________________________________________

NOSITELÉ JÍZDNÍHO ŘÁDU – Roman Kozák
Volarský výpravčí a spisovatel Roman Kozák sepsal, inspirován vlastní dlouholetou praxí, historky ze života českých železničářů. Jsou to historky vesměs úsměvné, i když některým protagonistům přímo v akci mrznul úsměv na tváři. Jsou to prostě historky ze života nositelů Jízdního řádu s mosaznou píšťalkou.
více o knize...
Naše cena: 135 Kč
_________________________________________________________________________________________________________

BYL JEDNOU JEDEN STROM - Martina Zíková
Neobyčejně jímavé vyprávění o skřítkovi Olšinkovi, který není spokojený se svým stromem, a tak putuje krajem a hledá u jiných to, co nedokáže najít sám v sobě. Seznamuje se s příběhy jiných stromů a jejich skřítky, až zjistí, že i jeho olše měla svůj příběh. ,,...ta chvíle, kdy se člověku oči rozsvítí jiným nebo vůbec nějakým světýlkem jakéhosi poznání, ten moment, kdy uhne ze své dosavadní cesty, protože zjistí, že už nebyla jeho... Tak přesně o tom jsem chtěla napsat. A taky o stromech.” (autorka)
více o knize...
Naše cena: 140 Kč
__________________________________________________________________________________________________________

Chcete u nás nakupovat i jinak než přes internet?

Můžete nás po předchozí domluvě (telefonicky, e-mailem) navštívit na adrese nakladatelství Brixovy Dvory 194, 384 51 Volary a knihy si  vybrat osobně, ušetříte veškeré poplatky spojené se zasíláním knih.

Pokud je Vám nakupování přes internet nesympatické, můžete si zde knihy jenom vybrat a objednat telefonicky (723 143 299), e-mailem objednavky@knihystehlik.eu nebo poštou. Sleva 10% platí samozřejmě i pro Vás.

Z textů Ivo Stehlíka

Milí čtenáři, využívám tohoto prostoru k tomu, abych publikoval některé své texty. Jsou mou reflexí na různá aktuální témata, zamyšlení, přírodní prózy a poezie. Budu rád, když vás nějaký z nich zaujme.   Ivo Stehlík

Uprostřed hejna jikavců

Poezie

Bruslení po pláních

Zamyšlení o konci cesty

Stehlík Ivo (1.4.1963) je provozovatel tohoto internetového obchodu, spisovatel a distributor knih.
Po absolvování Vysoké školy báňské odešel z rodné Vysočiny do Kutné Hory, kde pracoval necelý rok v Ústavu nerostných surovin. Po svatbě se přestěhoval za svojí ženou do starého statku u Volar, kde žije dodnes. Na Šumavě nastoupil k Jihočeským státním lesům jako dřevorubec a dělal v lese až do prvních svobodných komunálních voleb. Na čtyři roky se po nich stal zástupcem starosty ve Volarech. V dalším volebním období už znovu nekandidoval a vrátil se znovu do lesa. Ještě při své práci na radnici založil a organizoval řezbářské kurzy ve Volarech, které se po několikaleté odmlce v současnosti znovu konají. V roce 1996 v lese začal psát Dřevorubecké pohádky, které dokončil o dva roky později a hned je vydal. Od té doby se živí jako nakladatel a distributor knih. Autorsky se podílel ještě na třech dalších knihách. Vytvořil zhruba polovinu textů do knihy Sjezd vodníků na Soumarském mostě a jedním příběhem obohatil knihu Křivořezání. Obě knihy také vydal. Pohádka Jak vodníku Žbluňkalovi uplavalo velké prádlo vyšla v knize Pohádky ze Sluníčka, kterou vydala Mladá fronta v roce 2001. V roce 2009 vydal knihu Stromy k nám hovoří, do které vybral snímky stromů nizozemské fotografky Marguerity Sweers-Meijering a texty našich i světových spisovatelů. Na knize se také autorsky podílel. Další kniha podobného zaměření, tentokrát s fotografiemi ptáků od Pavla Bačeho Zpěv křídel vyšla v roce 2011 a o dva roky později zatím poslední autorský počin Ivo Stehlíka Naplavené dříví.

Čtení a psaní knih a pobyt v přírodě jsou jeho velikými radostmi. Je ženatý a má dvě dcery. S manželkou obě učili doma a jako velký příznivec domácího vzdělávání o svých zkušenostech rád přednáší.

Tituly v naší nabídce: Dřevorubecké pohádky (autor), Sjezd vodníků na Soumarském mostě (spoluautor), Křivořezání (spoluautor), Stromy k nám hovoří a Zpěv křídel (vybral a uspořádal), Naplavené dříví (autor).

Uprostřed hejna jikavců

Neděle ráno, všichni ještě spali, zapnul jsem si počítač a vyřizoval maily, které se mi nahromadily. Do sluchátek, abych nikoho nerušil, jsem si pustil Tomáše Kočka a jeho Sadné zrno. Klidné a příjemné ráno. Najednou se za mnou objevila Jitka ještě v pyžamu a vzrušeně šeptá: „Pojď honem, to musíš vidět!“

Rychle jsem vypnul muziku a běžel za ní do ložnice. Ale dřív než jsem to uviděl, jsem to uslyšel. Ptačí čiřikání, ale tak hlasité, že to bylo slyšet i přes silné kamenné zdi a dvojitá okna. Na javůrku přes cestu, který je od okna v ložnici tak deset metrů, seděly, poskakovaly a přeletovaly desítky pěnkav jikavců. Byly ale i na okolních jívách, na zemi, ve vzduchu. Stovky jsme jich viděli jenom z toho jednoho okna. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Když jsme se podívali z oken v obýváku, pohled nebyl jiný. Všude jikavci. Náš dům byl v centru obrovského hejna, které táhlo na sever. Vyšel jsem potichu na dvůr a zpěv, uvnitř samozřejmě tlumený okny a zdmi, zazněl plnou silou. Ze všech stran. Všude, kam jsem dohlédl, byla šedě potažená smutná obloha, kterou přeletovaly tmavé tečky severských ptáčků. Na malou chvíli přestal padat sníh, ale na zemi ho ležela vrstvička a jikavci se jím brouzdali, převraceli loňské listy, ozobávali pupeny na větvích, hašteřili se, přeletovali sem a tam, stále v pohybu, neustále štěbetající. Ten silný ptačí halas, tak nezvyklý v našich krajích, který budil i tvrdospáče, ten mi dlouho nevymizí z paměti.

Rádi bychom je nechali odpočívat bez rušení, ale nešlo to. Koně potřebovali žrát, začali jsme krmit. Když jsme otevřeli dvířka ze dvora, abych Celině a Corince zanesl seno, zvedala se jich z větví stromů a keřů celá hejna. Šedá obloha od obzoru k obzoru, v ohradě pobíhající koně, tisíce křičících jikavců a do toho najednou letěly čtyři labutě. Zvuk máchajících perutí byl tak silný, že jsme ho bez problémů slyšeli ještě ve chvíli, kdy už jejich siluety splývaly s oblohou.

Jikavcům ale ten ruch s obstaráváním zvířat nesvědčil. Když jsem šel nakrmit spodní koně, z lípy za Amlerovými a z luk okolo ní se najednou zvedly stovky severských pěnkav a naplnily oblohu. Krátký okamžik neuvěřitelné síly. Vraceje se od koní, viděl jsem přeletovat už jenom desítky ptáčků, hlavní hejno odtáhlo dál. Rád bych je byl spočítal, ale nešlo to. Myslím si, že jen okolo našeho domu ve stometrovém okruhu jich v jeden okamžik bylo několik tisíc. Kolik mělo celé hejno si vůbec netroufám odhadnout. Rozhodně to muselo být v řádech desítek tisíc, možná víc. Protože tak jako byl obsypaný náš dům a jeho okolí, stejně tak hlásili sousedé, že byly obsypané stromy u silnice a kam jsem jen dohlédl, na všechny strany, všude byli jikavci. Volal jsem to svému příteli, Pavlu Bačemu, vynikajícímu fotografovi ptáků, ale on o tom už věděl. Zrovna byl na čekané na tetřívčím tokaništi, když se všude okolo něj snesly tisíce jikavců. Protože tokaniště leží od nás deset kilometrů, je téměř jisté, že se jednalo o stejné hejno. Totéž hejno viděli zkušení ornitologové, zvyklí přesněji odhadovat počty táhnoucích ptáků, a jejich odhad byl sto tisíc jedinců, možná i trochu více. Na krátkou chvíli jsme byli vtaženi do jednoho ze zázraků přírody. Taková chvíle přejde, oklepete se jako po čisté ráně perlíkem, ale za nehty a pod kůží už je ta chvíle schovaná na lepší i horší časy, až do konce vašeho pozemského žití. Štastnou cestu, poutníčkové!

Poezie

Kams mě to zavál osude

jak pěna, kterou nese řeka

stále na něco tu čekám

co možná bude, možná nebude

Volavka vzlétla z rybníka

po vzdušných schodech stoupá vzhůru

divokou svištivou overturu

mezi mraky navléká

Na nebi kříž a vedle meč

znamení jako z dávných bájí

svůj původ nikdy neutajíš

nebreč a možná, možná radši breč

Vážně stavíš tyhle zdi

co říkáš má hlavu i patu

trochu mi připomínáš mého tátu

jako bych se vrátil do dětství

Kamenný křížek vprostřed blat

a na něm trochu povadlého kvítí

co zhaslo se znovu nerozsvítí

navždy tě budem milovat

Jaro je v plném rozpuku

a v Křížích už se kosí tráva

o svoje dětství zakopávám

i s pátým křížkem na krku

Zajíc se s uchem jehly potýká

proskakuje tam a zase zpátky

podlézám pod zavřenými vrátky

a slastně křičím do ticha

Já chtivě sahal po životě
teď nějak vyhaslo mi chtění
stojím sám jak kůl v plotě
co bylo kdysi dávno není
Drsný skřek krkavce v dáli
mi možná pravdu poodhalí
 

 
První medvěd
Medvěd se krade tmavým lesem
větvičku zbytně nepřelomí
polštáře tlap tlumí jeho kroky
jako stín mizí mezi stromy
Sýkorka zlomí pečeť ticha
v houštinách, v závojích lišejníku
setrvává medvědí duch
srdce se brání svému křiku
Usednu ztěžka do mechu
a bezmyšlenkovitě svírám pěsti
stále ho cítím všude kolem
v hlavě exploduje velké štěstí
 

Zpěv plechových rour
Za mrazivého rána
když všichni v domě ještě spí
já jsem už na nohou
Rychle vyčistím kamna
staré dopisy a účty zmuchlám na podpal
(úžasná směsice zbytečností)
naštípu třísky z rozřezaného vysloužilého plotu
jedna poctivá sirka a už to plápolá 
Sedím v křesle za kamny
na kolenou neotevřené knihy
naslouchám čistým tónům ohně
a zpěvu plechových rour
nahřívám si zkřehlé ruce
čiročirá zimní radost

Bruslení po pláních

Jedno z těch rán na pomezí zimy a jara. Odvezl jsem dceru na vlak, přidržel ovci, aby dala napít jehňatům a dal seno koním. Slunce vycházelo a na sněhu byla pevná krusta. Lákavá představa obout si lyžáky, vzít běžky a prohánět se volně po pláních, kam by se člověk jinak vlastně nepodíval. Nečekal jsem na nic, za pět minul jsem už stál na lyžích. První metry bruslení byly čiročirou radostí. Lyže svištěly a sníh se třpytil. Rozjel jsem se okolo Pláničkovic ohrady, kolem božích muk dál ke trati. Sem tam jsem vyplašil osamělého ptáčka, jinak nikde nikdo, jen za obzorem tušení naši žeroucí koně. Vnímal jsem sílu toho jarního slunce a věděl jsem, že mám k dispozici jen dvě hodiny času, než začne sníh měknout. Cítil jsem se jako Mongol ženoucí se na koni širou stepí a křičel jsem z čiré bujnosti. Nemusel jsem se dívat pod nohy, jen jsem udržoval rytmus bruslení. Oči klouzaly po kraji lesa, po jednotlivých suchých travinách vykukujících nad sněhem. Teď jsem v dálce pod lesem zaznamenal pohyb. Toulavý pes. Rozjel jsem se k němu. Divokost chvíle a lovecký instinkt, stále číhající někde vevnitř, se přihlásily o svá práva. Nebránil jsem jim. Pes ale samozřejmě zaznamenal můj manévr a vzal do zaječích. Nejkratší cestou zmizel v bezpečí lesa. Začaly mne pobolívat ruce, musel jsem do kopce zvolnit. Ale z kopečka podél koňské ohrady jsem se zase rozletěl jako pták. Tohle je nejlepší lyžování, které znám. Spojuje v jednom kvalitu běžeckých i sjezdových disciplín. Z kopce lyže sviští po ledové krustě jako blesk, na rovince se neunavíte a můžete všude, kam vás oči vedou. Na rozdíl od klasických sjezdovek k tomu ale nepotřebujete žádné technické vymoženosti a nikoho dalšího. Malý střípek divokého štěstí.

Spustili jsme nové oddělení - Knižní bazárek, kde je možné zakoupit některé tituly z naší nabídky s výraznou slevou. Jedná se o knihy, které už sice nesvítí novotou, ale pořád jsou ve slušném stavu.

Od stavu opotřebení se odvíjí i cena, slevy se pohybují od 20% - méně přísné oko nepozná, že kniha není nová - do 90% - stále je k přečtení . U každého titulu je popsán konkrétní stav.

Neváhejte a nakupte výhodně se slevami 20 - 30 - 50 - i 90%.

                                      ...vstup do Bazárku zde...

Zamyšlení o konci cesty

Milí přátelé,

na začátku tohoto měsíce dlouhých nocí, jak říkali indiáni prosinci, jsme v průběhu jednoho týdne byli účastni dvou pohřbů. Ve spánku zesnula naše čtyřiaosmdesátiletá sousedka a po více než roce těžkých depresí ukončil svůj život náš blízký pětačtyřicetiletý přítel. Muselo mne to, chtíc nechtíc, obrátit k posledním věcem člověka. Když jsem si poctivě položil otázku, zda jsem připraven odejít z tohoto světa, zda jsem smířen se všemi kolem, musel jsem si přiznat, že nikoli. Přitom smrt může přijít kdykoli a přichází tak. Například každý den, kdy sedám do auta a vyjíždím na české silnice, jako bych jí šel naproti. Přestože se poctivě snažím pracovat sám na sobě, všednědenní starosti s obživou a prostým chodem věcí zatlačí na vedlejší kolej lecjaká dobrá předsevzetí. Bloky, kterými mě nechtíc vybavili moji rodiče, mi jsou zlým pánem, když usiluji o cosi podstatného. Možná se i někteří z vás potýkají s podobnými záležitostmi, tak víte o čem mluvím. Nechci se v tom příliš pitvat, ale chci rozhodně, abyste věděli, že pokud jsem vám nějak ublížil, nešetrně se vás hloupě vypuštěným slovem dotknul, nebo ublížil na nějaký jiný způsob, že se vám hluboce omlouvám a prosím, abyste mi to odpustili. Jestli mi na něčem v životě opravdu záleželo a záleží, jsou to dobré vztahy se všemi blízkými lidmi a vlastně s jakýmikoliv bytostmi vůbec.

Zamýšlel jsem se i nad povahou odchodu ze světa. To, co udělal můj přítel mi není blízké. Ale neodsuzuji ho, chraň Bůh. Jednak mi to nepřísluší a hlavně, nebyl jsem vystaven jeho bolestem a pokušením. Nepřekvapilo mne to, protože jsme spolu strávili ke konci jeho života hodně času a tak jsem alespoň občas mohl nahlédnout do jeho velmi soukromých myšlenek. Prostě se to stalo a mně, který jsem tu zůstal, když on odešel, zbývá nechat odejít jeho duši, tam kam má, a podpořit jí v tom.

Kdybych si mohl vybrat, chtěl bych odejít tak, jak odešla naše sousedka. Obtížen lety, s vědomím, že rod pokračuje dětmi, vnuky i pravnuky, stále soběstačný. Usnout ve vlastní posteli ve vlastním domě a už se neprobudit. Obklopen blízkými, ne v nějaké anonymní instituci, kde smrt jen obtěžuje personál. Ano, tak by se mi to líbilo.

Oba dva pohřby byly pohřby civilní. Oba ve smutečních síních, s profesionálními řečníky – úředníky. V obou případech pak šla rakev s mrtvým do krematoria. Shodli jsme se s mojí ženou, že nám na těch pohřbech strašně chyběla jedna osoba – kněz. Nemysleli jsme nutně kněze nějakého konkrétního náboženství, ale prostě někoho znalého rituálů, které umožní duši odpoutat se od těla a jít tam, kam má. Tato zcela zásadní dimenze pohřbu, to nejdůležitější, vše, proč je vlastně konán, jako by se z našeho života vytratilo.

V plné nahotě jsem si také uvědomil, až teď mi to vlastně docvaklo, že oba dva nejdůležitější momenty našeho pozemského života, okamžik narození a chvíle bezprostředně po něm i dny po skonu, kdy tělo je mrtvé, ale duše ještě prodlévá poblíž něho, jsou hodně v režii cizích lidí. V okamžiku zrození jsme zcela závislí na vůli, citu i znalostech vlastních rodičů a tlaku jejich okolí. Bezprostředně po smrti je to dokonce ještě horší, protože nikdo z našich blízkých nemusí být při nás, dokonce nemusí ani žít. V obou případech tu jsou připraveny instituce, aby náš příchod na svět i odchod z něho měly pevně ve své moci. Jen žádný amatérismus, žádné výstřelky. To, co bylo před řádově desítkami let u nás ještě v režii rodiny a mnohde na světě je to tak dodnes, jsme předali institucím. Přínosem je méně starostí se zařizováním všeho potřebného, větší bezpečnost (alespoň zdánlivě) pro matku a dítě a možnost přijít už k hotovému bez nutnosti umazat si vlastní ruce. Ztrátou je odosobnění, odcizení, bloky, kterých se lidé lopotně a často neúspěšně snaží celý život zbavit a další těžko kvantifikovatelné záležitosti. Jen si tak pro sebe mudruji, že ač jsem se tomu prvnímu nemohl vyhnout, neb to záleželo na mých rodičích a pracovnících porodnice, kde jsem se narodil, tomu druhému bych se vyhnout chtěl. Chtěl bych umřít doma a mít rakev od souseda truhláře a dobrého přítele. Chtěl bych být spálen na své louce a nemít hrob. Chtěl bych, aby můj popel byl rozházen dílem okolo domu na loukách, kde to mám tak rád a dílem na Sněžné, kde jsme se vlastně poznali s mojí ženou, protože to pro mne byl druhý, po narození nejzásadnější moment mého života.

Jsem rád, že zrovna vás mohu pokládat za své přátele a tu a tam s vámi sdílet chvilky radostí i starostí, tak jak to život přináší. Dej Bůh, aby toho prvního bylo víc, než toho druhého. Ale do značné míry to záleží právě na nás. Nedávno jsem dostal několik desítek kalendářů na rozdávání, které vydalo pravděpodobně nějaké křesťanské společenství. Na konci jednoho z nich byly čtyři řádky, které se mi moc líbily a ne a ne mi jít z hlavy. Tak se chci s vámi o ně podělit:

Má-li člověk v duši světlo, vyzařuje z něho krása.

Vyzařuje-li z člověka krása, vládne v jeho domě harmonie.

Vládne-li v domě harmonie, panuje řád v národě.

Panuje-li řád v národě, je mír v celém světě.

Přál bych Vám i sobě, abychom byli takovými lampičkami, vyzařujícími do celého světa světlo duše.

Ve Volarech v brzkých hodinách ranních 21. prosince 2009 Ivo Stehlík

VŠE O DÁRKOVÝCH POUKAZECH NAKLADATELSTVÍ STEHLÍK

Poskytují slevu na zboží v tomto obchodě ve vyznačené výši. Každý dárkový poukaz má evidenční číslo, které se shoduje s číslem Vaší objednávky. Doba platnosti je 1 rok od odeslání poukazu.
Poukazy můžete získat buď v tištěné podobě nebo v elektronické podobě jako přílohu e-mailu ve formátu JPEG.

Objednáváte si spolu s poukazem i jiné zboží?
V tom případě napište do poznámky na konci objednávkového formuláře, jestli chcete tištěný poukaz nebo v elektronické podobě e-mailem. Tištěný Vám zašleme v obálce s knihami, elektronický zasíláme na Váš e-mail ihned po přijetí platby, platíte-li předem na účet, nebo po připsání dobírkové částky, jedná-li se o dobírku.

Objednáváte si samostatně dárkové poukazy?
Při objednávání zatrhněte možnost „Samostatný dárkový poukaz" a do poznámky na konci objednávkového formuláře prosím napište, kterou variantu jste zvolili:

Varianta č. 1 - objednaný poukaz chcete zaslat v elektronické podobě e-mailem. Tento e-mail Vám zašleme neprodleně po obdržení částky v hodnotě poukazu na náš účet č. 2701427428/2010, jako variabilní symbol uveďte prosím číslo objednávky. Neplatíte žádné další poplatky.

Varianta č. 2 - objednaný poukaz chcete zaslat tištěný v obálce doporučeným dopisem a chcete platit předem na účet. Tento dopis Vám odešleme neprodleně po obdržení částky v hodnotě poukazu + 40 Kč poštovného na účet č. 2701427428/2010, jako variabilní symbol uveďte prosím číslo objednávky.

Varianta č. 3 - objednaný poukaz chcete zaslat tištěný na dobírku. Cena dobírky bude součet hodnoty poukazu + 65 Kč poštovného.

Patříte mezi obdarované?
Vyberte si v nabídce zboží, o které máte zájem, a do poznámky na konci objednávkového formuláře napište ,,Dárkový poukaz č. xxxx" (evidenční číslo vlevo pod logem). Z celkové částky za Vaši objednávku odečteme hodnotu poukazu.
Poukaz je bohužel neproplatitelný. Pokud nevyužijete celou částku na dárkovém poukazu, zbytek Vám budeme rezervovat na příští objednávku do doby platnosti poukazu.

Přejeme Vám příjemné užití Vašeho dárku!

V případě jakýchkoli nejasností nás prosím kontaktujte: objednavky@knihystehlik.eu

Společnost ComGate Payments, a.s. zajišťuje v našem obchodě on-line platby.

Kontaktní údaje pro případné reklamace nebo dotazy k platbám:

ComGate Payments, a.s.
Gočárova třída 1754 / 48b, Hradec Králové
E-mail: platby-podpora@comgate.cz
Tel: +420 228 224 267

Formulář pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy a vrácení zboží ve lhůtě 14 dnů bez udání důvodu

Pro využití tohoto práva není nutné vyplňovat tento formulář, můžete nám to oznámit i osobně, telefonicky nebo e-meilem. Pokud ale dáte přednost použití tohoto formuláře, tak jej prosíme vytiskněte, vyplňte a buď přiložte do zásilky k vraceným knihám, nebo podepsaný oskenujte a pošlete elektronicky na adresu info@knihystehlik.eu nebo objednavky@knihystehlik.eu.

Děkujeme.

Adresát (prodávající):

Internetový obchod: www.knihystehlik.eu

Firma: Jitka Stehlíková

Se sídlem: Brixovy Dvory 194, 38451 Volary

IČO/DIČ: 07051743 /CZ6955211637

E-mailová adresa: info@knihystehlik.eu, objednavky@knihystehlik.eu

Telefonní číslo: 723 143 299, 602 307 137

_____________________________________________________________

Spotřebitel (kupující):

Jméno a příjmení:

Adresa:

Telefon:

E-mail:

Číslo objednávky:

Datum prodeje:

....................................................................

Datum a podpis spotřebitele

Postup vrácení zboží:

1. Zboží prosíme zabalte pečlivě, nejlépe do původních obalových materiálů, aby nedošlo k jeho poškození při přepravě (v takovém případě bohužel nesete odpovědnost Vy). Pokud jsme se předem nedomluvili, je potřeba přiložit ke knihám buď tento formulář, nebo kopii faktury či jinou identifikaci Vaší objednávky.

2. Adresa pro doručení je: Ing. Ivo Stehlík, Brixovy Dvory 194, 38451 Volary.
Balíček prosíme neposílejte na dobírku, takovou zásilku bychom bohužel nepřevzali.

3. Po doručení vrácené zásilky Vám odešleme peněžní prostředky za knihy neprodleně, nejpozději však do 14 dnů. V případě, že by knihy byly poškozené, máme právo přiměřeně snížit vrácenou kupní cenu (o tomto bychom Vás informovali). Náklady s vrácením zboží zpět na naši adresu při odstoupení od smlouvy nese kupující.

Podrobná pravidla o vrácení zboží v zákonné lhůtě 14 dní ve znění podle zákona naleznete v našich obchodních podmínkách.

Děkujeme, že využíváte náš obchod.

Formulář pro uplatnění reklamace

Reklamace vyřizujeme co nejrychleji i v případě, že nám závadu nahlásíte osobně, telefonicky nebo e-mailem. Pokud ale dáte přednost použití tohoto formuláře, tak jej prosíme vytiskněte, vyplňte a buď přiložte do zásilky k vraceným knihám, nebo podepsaný oskenujte a pošlete elektronicky na adresu info@knihystehlik.eu nebo objednavky@knihystehlik.eu

Děkujeme.

Adresát (prodávající):

Internetový obchod: www.knihystehlik.eu

Firma: Jitka Stehlíková

Se sídlem: Brixovy Dvory 194, 38451 Volary

IČ/DIČ: 07051743 /CZ6955211637

E-mailová adresa: info@knihystehlik.eu, objednavky@knihystehlik.eu

Telefonní číslo: 723 143 299, 602 307 137

______________________________________________________________________

Spotřebitel (kupující):

Jméno a příjmení:

Adresa:

Telefon:

E-mail:

Číslo objednávky:

Datum prodeje:

Název/popis reklamovaného zboží:

Popis vady:

Preferovaný způsob vyřízení reklamace (sleva z dodaného zboží podle dohody – v tomto případě prosíme knihy neposílejte zpátky, dokud se nedomluvíme, ale jenom oskenovaný formulář elektronicky / nebo výměna za bezvadný výtisk / nebo vrácení peněz):

....................................................................

Datum a podpis kupujícího spotřebitele

Oprávněnou reklamaci se vždy snažíme co nejrychleji vyřídit k Vaší plné spokojenosti.